Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 25] Začala jsem odmítat dceru, pořád jsem brečela, nejedla a za týden jsem zhubla 20 kilo

Dlouho jsem toužila po miminku a po tom, že se stanu mámou. Po třech letech snažení a spousty nepovedených umělých oplodnění, jsem se tohoto snu vzdala a vyrovnala jsem se s tím velmi dobře. S manželem jsme začali plánovat cestu do Asie, když jsem najednou po Vánocích měla zpoždění a udělala jsem si těhotenský test. A co tam nebylo, dvě čárky. Byli jsme nejšťastnější na světě.

Těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací, vše bylo super. Sice jsem byla doma na rizikovém těhotenství, ale bylo to opravdu nejšťastnější období mého života. Konečně nastaly kontrakce, které jsem trávila doma. Když už byly bolesti velké, jeli jsme do porodnice, kde mi řekli, ať jedeme domů, že nerodím. A takhle to bylo ještě dvakrát. Připadala jsem si jak blázen. Bolesti jsem měla už 49 hodin. Když bolesti byly k nesnesení, manžel mi zavolal záchranku a jelo se.

pribeh dvacet pet

Když mě dovezli do porodnice, šla jsem rovnou na porodní sál. Porod už běžel a lékaři nechápali, jak mě mohli poslat domů. Porod ale trval dalších 17 hodin a musel být zakončený akutním císařským řezem, protože malá přestala dýchat. Vše dopadlo dobře, ale netušila jsem, co mi život nachystá dál. Po jednom dni na JIP mě převezli na šestinedělí, kde mi dali poprvé malou na kojení. Vše se rozjelo krásně a byla jsem nadšená. Mléka jsem měla tolik, že tomu ani doktor nevěřil, ale když mě převezli na pokoj, kde jsem byla s malou sama, vše se začalo bortit.

Začala jsem mít strašný strach, úzkosti a paniku, co bude dál. Pořád jsem jen brečela a bylo mi zle, k malé jsem nic necítila a začala jsem pochybovat! Pořád jsem to připisovala prostředí a těšila jsem se domů. Když jsem se zmínila před lékaři, co mam za pocity, bylo mi řečeno:, „Vždyť jste dítě chtěla, tak kde vidíte problém?“ A víc už jsem o tom nemluvila. Konečně nastal den, kdy jsme šli domů, jupí!

Bohužel se můj stav po několika dnech začal horšit. Začala jsem odmítat dceru, pořád jsem brečela, nejedla a za týden jsem zhubla 20 kg. Nechtěla jsem ji kojit, měla jsem strach ze všeho, nespala jsem a začaly mě pronásledovat myšlenky, jak velká to byla chyba. Chtěla jsem manžela jen pro sebe. Na nic jiného jsem nemyslela, jen na to, jaká to byla chyba, a že jediné řešení je dát malou pryč, nebo skočit z balkónu a jak nám bez ní bylo lépe. Mohli jsme vše.

Nemohla jsem v hlavě najít jinou myšlenku, než jen tu, že malou musím dát pryč nebo skočit z okna. Zároveň mě začala pronásledovat myšlenka, že mě manžel nemá rád, že ho ničím, a že mě opustí. V mojí hlavě neběžely jiné myšlenky než tyhle. Pořád jsem si říkala, jak vrátit čas nebo co mám udělat. Nezvládala jsem péči o malou, jen jsem seděla na gauči a zírala do blba nebo jsem jen brečela. Přitom malá je zlaté dítě od narození. Když náhodou plakala, tak jsem na ni byla zlá a křičela jsem. Pak jsem brečela já a říkala jsem si, co jsem to za matku. Prostě nejhorší matka na světě. A tak to bylo pořád dokola.

Nedokázala jsem si utřídit jedinou myšlenku nebo myslet na něco jiného než na problémy, které jsem měla. Manželovi jsem konečně řekla, co mě napadá, a že malou nenávidím (teď nevěřím tomu, co jsem řekla a co jsem cítila. Je mi ze sebe zle, když na to vše vzpomínám). Manžel dříve trpěl na deprese a tak přibližně věděl, co se děje. Příznaky byly jak přes kopírák: poporodní deprese. Po pár dnech mě přemluvil a jeli jsme do Riapsu. Tam si mě chtěli nechat. Díky bohu mě manžel vzal domů, že mě tam nenechá. Dali mi léky na uklidnění, manžel si vzal volno, aby se mnou byl doma, nedokázala jsem být sama. Dělala mi problém jediná hodina bez manžela.

Druhý den po návštěvě psychiatrie jsem šla na gynekologii, aby mi zastavili laktaci a hledali jsme psychiatričku, protože léky co mi dali, nezabíraly. Po prvním sezení mi dala jiná antidepresiva, která mi sedla, ale stavy ještě nějakou dobu trvaly.  Až když odezněla laktace, tak se mi značně ulevilo. Ale stejně jsem deprese a úzkosti měla. Až po 10 dnech zabrala antidepresiva a začalo být mnohem lépe. Ale hlavně díky manželovi, který při mně stál, podporoval mě a hlavně mě držel nad vodou. Vím, že bez něj bych to nezvládla a za to mu budu vděčná do smrti, protože od rodiny jsem se pochopení nedočkala. Jen mě shazovali a stavy zhoršovali.

Dlouho jsem nechtěla ani ven. Měla jsem pocit, že to mám napsané na čele. Po třech měsících, které byl manžel doma, a pravidelných návštěvách psychiatrie můžu říct, že jsme spolu vše zvládli. Život se vrací do normálu a dceru miluji. K dceři jsem si našla vztah až po 4 měsících a  miluju ji nadevše. Jsme rodina a vše jsme spolu zvládli! Občas mám pořád horší dny, ale už málokdy.

Spoustu toho si úplně přesně už ani nevybavím, mozek to asi nějak vytěsnil. Tohle bylo něco strašného. Bylo to to nejhorší, co mě v životě potkalo. Je strašně důležité o tom mluvit, a nebát se svěřit a vyhledat pomoc. Není to ostuda, a není se za co stydět!

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit