Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 26] V noci jsem nespala, koukala do tmy a čekala, kdy se syn probudí

Na úvod musím napsat, že jsem se před těhotenstvím cca dva roky léčila na chronické deprese a poslední rok se přidala úzkostná porucha. Kvůli těhotenství jsem léky vysadila, po psychické stránce jsem se cítila poměrně dobře. Nechodila jsem do práce, sice jsem blila jako amina až do šestého měsíce, ale těšila jsem se na miminko a ty hrůzné úzkosti, které mě sužovaly po celý rok, se nevrátily. Což bylo s podivem, jelikož jsem si v průběhu těhotenství zažila několik dosti stresových situací, ale to je jiný příběh.

Porod byl pohodová záležitost. Rychlý, samozřejmě bolestivý, ale žádná krizová situace se, díky bohu, nekonala. Prcka mi na chvíli položili na břicho, poté ho odnesli zvážit a změřit a následující dvě hodiny jsme strávili už ve třech, strašně ráda na to vzpomínám. Tobík se hned přisál, byl hodňoučkej, prohlížel si nás, byly to dvě hodiny naprostého štěstí.

Pobyt v porodnici nebyl sice žádná velká hitparáda, ale dali jsme to. U mě se zatím úzkosti ani deprese nijak neprojevovaly. Ačkoliv jsem se toho bála, péči o Tobíka jsem zvládala s přehledem, rozkojila jsem se po dvou dnech a za další dva už jsme byli doma.

Asi za tři hodiny se udála nepříjemná situace, která si myslím byla spouštěčem mých poporodních úzkostí. Položili jsme Tobíka poprvé do postýlky, kde spokojeně usnul, a šli se s přítelem uvelebit na gauč. Sotva jsme stačili rozkoukat film, spustil se monitor dechu. Oba jsme okamžitě vystřelili k postýlce, Tobík byl naprosto v pořádku, klidně spinkal dál, přítel posléze zjistil, že špatně umístil snímací podložku. Jenže já se z toho zážitku nemohla vzpamatovat. Ještě ten večer jsem si začala na internetu vyhledávat vše o SIDS… Následující dvě noci jsem strávila podřimováním a neustálým kontrolováním blikající zeleného světýlka monitoru. Vždy, když musel přítel odjet, měla jsem po ruce kartičku s pokyny resuscitování novorozence a jen jsem čekala, kdy ta chvíle přijde. Byla jsem si totiž naprosto jistá, že je to neodvratitelná skutečnost.
Když jsem se se svými obavami svěřila příteli, podařilo se mu mě uklidnit. Pořád jsem měla šílený strach, ale dovedla jsem s ním pracovat. Takže když začal přítel chodit do práce, byla jsem v podstatě spokojená maminka. Tobínek krásně přibíral, kojil se klidně i hodinu, spinkal jako nemluvňátko, pohodička. Jenže mě se začalo stýskat po mém starém životě. Po té absolutní svobodě. Kdy jsem se prostě sebrala a šla se ven projít, došla jsem si na víno a nemusela jsem na nikoho brát ohled. Nejhůř jsem snášela, že přítel měl tu svobodu pořád. Že si klidně po práci skočil na pivo a já „musela“ zůstat s prckem a veškerý svůj starý život pohřbít. A to byl začátek konce.

Brečela jsem téměř denně. Šíleně se mi stýskalo po příteli, po práci, po klidném domově bez křiku a plínek. Tobíka začalo trápit bříško, začal míň spát a mně, díky mým nastupujícím úzkostem, se přestalo tvořit mléko, v konečném důsledku to ubohé dítě plakalo i hlady. A já na něj byla naštvaná, že pořád řve, že nemám chvíli klidu. Byla jsem naštvaná i na přítele, že je pořád v práci, že je všechna povinnost na mě a že jsem na všechno sama. Přestala jsem jíst, neměla jsem vůbec na nic chuť, bylo šíleně těžký spolknout jakékoli sousto. V noci jsem nespala, koukala jsem do tmy a čekala, kdy se Tobík probudí a já budu muset vstát. Když už jsem začínala upadat do dřímoty, probudil mě jakýkoliv zvuk, který se nesl od postýlky.

Tyto pocity se postupně začaly hlásit o slovo čím dál častěji a za pár dní jsem v hlavě neměla téměř nic jiného. Poté přišel ten pátek, kdy jsem se poprvé zhroutila. Tobík byl do rána neklidný a já strašně unavená. Psala jsem kamarádce, že se bojím, že udělám něco sobě nebo prckovi. Když přišel přítel domů, vzal mi z náručí řvoucí uzlíček, já se zavřela v koupelně a tam jsem brečela do strhání. Pak jsem si dala sprchu, když jsem vylezla, Tobík už spinkal, přítel mě donutil sníst večeři a koukli jsme na film. V půl desáté večer jsme se chystali do postele a Tobík se začal hlásit o večeři, zase jsem začala fňukat, že už nemůžu, že ho nechci kojit, že chci spát. Přítel se na mě obořil, ať přestanu brečet a vzpamatuju se. Dostala jsem na něj takovej vztek, že jsem Tobíka s klidem přebalila, nakojila, uspala, načež jsem zalehla i já.

O víkendu byl přítel doma, hodně mi pomáhal, já odpočívala a svět byl najednou zase růžovější. V neděli jsme byli na návštěvě u našich. Přijeli jsme domů kolem páté odpolední a Tobík z toho všeho povyku usnul a spal až do desíti večer. Jenže pak měl už naspáno, byli jsme vzhůru celou noc. Ráno jsem ho nenáviděla. Když se mi podařilo na chvilku usnout, zdál se mi sen, že si ho někdo odnesl a já jsem vysvobozená, to zklamání, že tomu tak není a že moje dítě stále leží v postýlce a opět se hlásí o jídlo, bylo nepředstavitelné. Začínala se mi rozjíždět panická ataka. Psala jsem příteli, ať okamžitě dorazí domů, jinak se stane něco hroznýho. Bylo mi strašně zle od žaludku, bolela mě hlava, byla jsem zacyklená v těch nejčernějších myšlenkách.

Pak už to mělo rychlý spád. Přijel mě hlídat můj tatínek. Když dorazil přítel, aby převzal péči o mimčo, táta mě odvezl na psychiatrii. Tam mi bylo nakázáno přestat s kojením a dostala jsem zpět antidepresiva, která jsem brala před těhotenstvím.

Abych nebyla přes den sama a abych vůbec něco snědla, jezdila jsem s Tobíkem každý den k našim. Díky jejich péči a lékům jsem se dala do kupy. Ovšem ta pravá mateřská láska se objevila až někdy v půl roce věku malého. To jsem se zamilovala, hluboce a nekonečně. A teď si to všechno vyčítám, všechny ty myšlenky a šílené nápady. Mrzí mě, že jsem to nezvládla. Že se kvůli tomu málem rozpadnul i můj vztah s přítelem.

Byla to strašně těžká doba a já na ni nerada vzpomínám. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Zjistila jsem, že mám naprostou oporu ve svých rodičích i ve svém příteli. Že mě neopustí, i když jsem zlá, hysterická a bláznivá. Díky moc! ☺

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit