Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 28] Sedla jsem na autobus a dojela do centra krizové intervence

Čím svůj příběh začít? Tak asi tím, že už to bude 2 roky, co jsem prodělala poporodní depresi. Syn se mi narodil 24. 3. 2017 a já 3 měsíce po jeho narození totálně zkolabovala a skončila na psychiatrické klinice a byla hospitalizována zhruba 20 dní.

Porod proběhl bez komplikaci, i když mi ho museli vyvolávat, jelikož mi odešla již část plodové vody. Pak jsem se pomalu otevírala a tak provedli klystýr a najednou šup, byla jsem na 9 cm a za chvíli byl syn na světě :). Následné šití byl asi horší a bolestivější zážitek než samotný porod, ale zvládla jsem to.

Měla jsem pak samostatný pokoj, takže pobyt v porodnici proběhl v pořádku a já i s malým šla po víkendu domů. Tam to bohužel vše začalo. A když tak pročítám příběhy vás ostatních, nacházím tam mnoho společných věcí, které jsem tehdy prožívala i já. A musím říct, že kdybych tenkrát věděla, že existuje nějaká taková skupina maminek a co vlastně poporodní deprese je a že je to opravdu tak časté onemocnění maminek, možná by dopadlo vše jinak :). Ale to je jen domněnka:).

Myslím, že nevědomost, můj perfekcionismus a víra, že to vše zvládnu sama, mě asi dohnala až k hospitalizaci. Ty joo, je to zvláštní na to takto vzpomínat, jako by to bylo již tak strašně dávno. A vím, že tenkrát jsem myslela, že to, jak to bylo, bude napořád a nikdy se to nezmění. Ale vězte milé maminky a ženy, které máte podobný problém. Nebude!!! Vše pomine a zlepší se, i když to vypadá, že ne!

Po narození syna se mi obrátil celý svět vzhůru nohama. Příchod domů z porodnice a setkání s každodenní realitou a vlastně asi i rutinou, to vše pro mě bylo hrozně těžké. Byla jsem zvyklá být každý den mezi lidmi a mít každý den jiný a nyní byly prakticky naprosto totožné a byla jsem tak SAMA!!!!!

Kojení, přebalování, křik a všechny věci spojené s příchodem miminka byly pro mě šok, a i když mi kamarádky a známí říkali, jaké to je... člověk si prostě nedokáže něco úplně představit, dokud to sám nezažije. No, zkrátka měla jsem hrozné propady nálad a vše nakonec dospělo do naprosto černého bodu, kdy jsem uvažovala nad sebevraždou! Měla jsem pocit, že to takto nejde dál, že toto není život a že se všem uleví a hlavně asi mně!!!!!

Ještě před 10 lety jsem nedokázala pochopit, co se lidem musí stát, aby vylezli na Nuselák a skočili dolů, neodsuzovala jsem to, jen to nedokázala pochopit, ale jak říkám, člověk to nepochopí, dokud to sám neprožije. Každopádně to už bylo hodně špatné, a když jsem tuto skutečnost řekla manželovi, tak mi vytrhl syna z náručí a už mi ho nechtěl dát. Nyní se ani nedivím!

Druhý den na to jsem ho přesvědčovala, ať nechodí do práce, sedla si v koupelně a řekla, že nebudu nic dělat a jen tupě zírala do zdi. Manžel přišel, vylil na mne sklenici vody a to mě probralo. Sedla jsem na autobus a dojela do centra krizové intervence do Bohnic a prosila, aby mi pomohli. Po rozhovoru s psychologem mi byla navrhnuta hospitalizace, což bylo pro mě nemyslitelné, že bych nebyla doma, ale nakonec jsme to s manželem vymysleli a já nastoupila na psychiatrickou kliniku na Karlově náměstí.
Místnost o 20 lidech s různými diagnózami a já mezi nimi. Musím říct, že jsem manžela prosila, ať mě tam nenechává, že tam nechci být! A on říkal: „Jednu noc to tu vydrž a pak třeba najdeme jiné řešení.“ Z jedné noci jich bylo 20 a musím říct, že i když to vypadalo hrozně, mělo to úspěch! Nasadili mi medikaci (i když zpočátku jinou) a zřejmě odtržení od běžné rutiny a v rámci možností odpočinek a léky mi umožnily se po 20 dnech vrátit zpět domů k manželovi a synovi, o kterého se během mé nepřítomnosti staral manžel s jeho maminkou, za což jí budu do konce života vděčná.

Po mém návratu se začalo postupně vše zlepšovat, den po dni, týden po týdnu a měsíc po měsíci. Bohužel mé uzdravování mi ztěžovala má původní rodina. Neměla jsem bohužel jejich podporu. Má sestra, mamka a asi už i taťka jsou ve scientologické církvi! Takže pro ně vlastně moje nemoc neexistuje a jediné jejich přání a úsilí bylo mě z psychiatrické kliniky dostat a přinutit mě nebrat léky (které mne podle nich zabíjejí). Navštívili mne za celých 20 dní pouze jednou, načež mi na to řekli, že to taťka špatně psychicky nesl – tu návštěvu. Bohužel se od té doby nestýkáme a v podstatě nejsme v žádném kontaktu. Mého syna, svého vlastního vnuka viděli naposled, když mu byly 4 měsíce, a nyní jsou mu 2 roky a 2 měsíce :/ Nechápu to, nikdo z mého okolí to nechápe a asi to ani nikdy nepochopím. Ale já jsem nyní šťastná, mám svojí rodinu – úžasného manžela a syna, jeho rodinu (rodiče, které jsou pro mě nyní víc než vlastní) a část svého příbuzenstva, kteří za námi stojí, a jsem spokojená! Takže dámy, nebojte, vše se obrátí k lepšímu. Já jsem nyní silnější a vidím opravdu mnoho věcí jinak než dřív a dokážu se postarat o svou rodinu! Chce to čas, správnou léčbu a podporu svých nejbližších. Posílám mnoho sil.

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit