Mateřství je krásné, ale přináší i těžké chvíle

[Květnový příběh 30] Dodnes jsem jediný, kdo to ví. Před ostatními jsme šťastná rodinka s úžasným prckem

S manželkou jsme spolu přes 15 let. V době, kdy jsme plánovali rozšířit rodinu o prcka, který by našemu soužití dodal tu poslední chybějící esenci, byla manželce zjištěna zdravotní komplikace. Lékaři jí doporučili zapomenout na těhotenství, které by ji závažně ohrozilo na zdraví. Nedlouho po tom jsme si pořídili psího parťáka, který nám dítě vlastně nahrazoval.

    Uběhlo 7 let a my jsme se rozhodli navzdory osudu o dítě pokusit. Šlo to až nečekaně dobře navzdory našemu věku. Těhotenství bylo víceméně bez problémů a s manželkou jsme si jej užívali. A to až do chvíle, kdy nám pejsek po skryté nemoci velice náhle odešel. A v tu chvíli to asi začalo...

    Běžná kontrola na gynekologii v nemocnici, kde jsme měli rodit, skončila po několikahodinovém vyšetřování převozem manželky do jedné FN v Praze. Podezření na nesprávnou funkci srdce dítěte. Naplánován porod císařem. Následovalo několikatýdenní denní dojíždění do Prahy (necelých 100 km). Po porodu se však prckovo srdíčko ukázalo na 100 % v pořádku, ale po císaři odvezli ženu na JIP a prcka jí vůbec neukázali, ani se nepokusili přiložit k prsu. Což byl pro ni další stres. Manželka po pěti dnech dostala zánět do jizvy, CRP přes 350. Okamžitě ATB. Takže se pobyt v porodnici protáhl na 11 dní. Zánět se ale nelepšil a léčení ATB trvalo měsíc!

Slzy u nás byly denně

    Během prvních dní po příjezdu z porodnice se doma střídala euforie z toho, že jsme konečně doma s drobečkem, s návaly úzkosti, vzteku a vyčerpání. Říkal jsem si, dobře, jsou to jen hormony, vše se asi brzy srovná... Slzy u nás byly denně a přišlo mi, že stále přibývají. Občas jsem od manželky zaslechl, že asi není dobrá matka, že synka ani nedokáže nakojit. Vše podporovalo to, že manželka po dobu braní ATB odstříkávala mléko a po dobrání se marně pokoušela rozkojit. Měla málo mléka a malý už si samozřejmě zvykl na UM, které měl v podstatě měsíc nepřetržitě. Takže jsme se během několika dní rozhodli toto trápení neprodlužovat a ponechat pouze UM.

    Protože manželka měla velké bolesti v zanícené jizvě, kterou jsme několikrát denně čistili z drenu od hnisu, tak jsem se od prvního dne jal krmení i přebalování já, aby manželka nemusela vstávat z postele, a to hlavně v noci. Jelikož jsem byl u porodu, věděl jsem, že má opravdu dost práce sama se sebou. Bohužel i přes to všechno jsem slýchával, “Proč pořád ten ...  řve, vždyť má všechno”, že ji zničí, jak je špatná máma, že neměla být vůbec mámou, že k němu stejně nic necítí, že nás nechá a odejde a nám bude bez ní líp. Že ví, jak jí pomáhám, ale cítí, jak mě táhne s sebou ke dnu. Později také, že raději skočí pod vlak. To vše většinou v noci nebo brzo ráno, kdy přišla největší únavová krize. Pak se mi po telefonu omlouvala, že za to nemůže, že se až děsí toho, co sama říká, že ani neví, kde se to v ní bere.

Před ostataními jsme šťastná rodinka s úžasným prckem

    V šestinedělí nebylo moc světlých dnů. Spíš to byly chvilky přetvářky po dobu návštěv příbuzenstva a kamarádů. V různých intervalech se opakovaly stavy, kdy mi do práce psala nebo volala, že už nemůže, že to nevydrží být s ním sama doma. Někdy jsem to řešil tak, že jsem se v práci sbalil a jel za nimi domů. Bylo to třeba i jen na pár minut. Uhasit oheň a zpátky do práce. Později jsme nastavili režim obědů doma. Cítil jsem, že to také pomáhá. Po práci jsem si většinou vzal kočár a prcka ven, ať bylo, jak bylo, dost ale také pomáhaly babičky. To jsem zase alespoň mohl pomáhat doma. Potom vykoupat, nakrmit a do postele, v noci několikrát nakrmit, přebalit. Kolikrát jsem to i dělal sám, jen aby si žena trochu odpočinula. Často jsem odcházel ráno do práce jen třeba s dvěma, třemi hodinami spánku. Fyzická únava mi však tolik nevadila jako ta psychická. Dodnes jsem jediný, kdo to ví. Před ostatními jsme šťastná rodinka s úžasným prckem, co se pořád na všechny směje. Žena se o tom nechtěla s nikým jiným bavit a já jsem byl jediným hromosvodem. Vlastně to tak trvalo celých 10 měsíců.

    Ze začátku jsem neměl ponětí, že existuje poporodní deprese nebo poporodní blues. Věděl jsem pouze o závažném stavu "laktační" psychózy. A tak jsem se ubral k internetu a po chvíli jsem pochopil, jaká mrcha nám ukradla rodinné štěstí. Krom různých diskuzí jsem narazil na Úsměv mámy. Manželce jsem to říkal a snažil jsem se ji přimět k tomu, aby si přečetla alespoň nějaké příběhy jiných žen. Zprvu marně, ale jednou jsem jí nechal zapnutý NTB s diskuzí a ona si to přečetla a dala mi za pravdu. Bohužel, když byly stavy nejhorší a jen jsem naznačil, že bychom mohli navštívit psychologa či jiného specialistu, tak se vše pouze vyhrotilo. A v jedné hodně špatné chvíli se mi to i vrátilo. Když mi řekla, že se jí chci zbavit, nacpat AD a poslat do blázince. A od té doby jsem to již nezkusil. Zůstalo to ve mě, i když se mi potom omluvila.

Opakovala dokola, že to už nedá

    Po oněch deseti měsících na konci listopadu se nakumulovalo depresivní počasí krátkých dnů, předvánoční shon, problémy s prodejem bytu a stěhováním do nového a plánovaná operace prcka. To vše vyústilo v další a velmi silný záchvat. Po příchodu z práce jsem našel ženu v kuchyni na zemi, jen brečela a nebyla schopná se se mnou bavit. Opakovala dokola, že to už nedá, že to nejde a že odchází. To už jsem opravdu přemýšlel o krizovém centru, ale nakonec nevím proč, jsem to neudělal. Dnes Vím, že to byl nejtenčí led, na který jsem se dostal. V tu chvíli jsem se asi ještě více utvrdil v tom, že nesmím přestat, nevzdat se a bojovat dál.

    Vzhledem k odmítání pomoci psychologa a AD jsem se rozhodl pro přírodní cestu. Volba padla na třezalku. V placebo efekt jsem v případě manželky nevěřil, neboť vím, jak je v těchto věcech skeptická. Nástup třezalky byl pozvolný, ale začalo se nám postupně rozjasňovat. Přes enormní emocionální vypětí jsem se snažil třezalku podpořit ještě větší psychickou i fyzickou podporou manželky. To, že jsem doma uklidil, vysál, vypral, složil prádlo ze sušičky nebo uvařil, bylo asi fajn, ale daleko více jí pomohlo třeba pevné objetí a ujištění v tom, co pro mě oba znamenají. Od šestého měsíce začala manželka chodit do práce na poloviční úvazek, což jí prý hodně pomáhá pro odstřihnutí se od stereotypu. Vše je o trochu náročnější v tom, jak se o synka střídavě staráme. Manželka střídá volný a pracovní víkend (od 8 do 22 h) a 2 dny v týdnu má odpolední. Když je v práci ona, hlídám a opačně. K tomu se nám ještě přidalo stěhování do většího bytu, což už není kolotoč, ale centrifuga. Se vším pomáhají obě babičky a děda, což je fajn. Nyní jsme 16 měsíců ode dne, kdy se mi narodil syn. Nebo ode dne, kdy jsem začal ztrácet manželku. Progres za posledních 6 měsíců je opravdu velký a já už vím, že jdeme správnou cestou. Z prcka, ačkoliv je malým satanášem v rouše beránčím, se stává stále větší parťák a přináší nám stále více slunce do života. Občas ale vystrčí ta mrcha (deprese) růžky a je třeba ji zase zahnat. Ač je cesta, po které kráčíme, doufám správná, stále ještě není na konci. Vím, že se deprese mohou vrátit kdykoliv, ale jsem ochoten dělat maximum pro to, aby se tak nestalo. Poporodní deprese mi toho asi mnoho vzala, ale na oplátku zase dala. Je to jiný pohled na život a životní hodnoty.

    Vzkaz pro všechny, kteří jsou třeba na začátku této trnité cesty zní: I když se Vám to možná teď připadá jako sci-fi (byl jsem na tom stejně), věřte, že bude líp a ono bude... Přestože jsme šli s manželkou cestou bez antidepresiv a odborné pomoci, radím Vám, nestyďte se nebo se nebojte vyhledat odbornou pomoc, může Vám to třeba zachránit rodinu nebo zkrátit trápení. Možná tu ode mne zaznělo několik klišé, ale všechna jsou pravdivá.

Tak tohle je můj příběh, příběh táty.

Čtěte i další příběhy.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit