Poporodní deprese – jak jsme to nezvládli

S Kateřinou jsme spolu žili téměř deset let. Nebyli jsme sice manželé, ale to až takovou roli nehrálo. Netvrdím, že by z našeho vztahu ortodoxní milovník Romea a Julie upadl do exaktického vytržení, ale po takový době, kdo by co chtěl? Prostě, nesdíleli jsme na všechny věci stejné názory, ale na druhou stranu to u nás ani nevypadalo jako ve Válce Roseových. Myslím, že jsme se dali zařadit do kolonky relativně normální vztah lehce nenormálních jedinců.

První dítě-Martin se nám narodil téměř po šesti letech. Po dvou hodinách marných pokusů ho přesvědčit, aby vylezl, mě vyhodili na chodbu a přišly ke slovům kudly. A za dvacet minut už mi ho (pravda trochu zaflákanýho od krve a oslizlýho) vrazili do ruky. Byl to zvláštní pocit, nicméně do toho mi v hlavě jela otázka – a co se bude dít dál? Abych přiblížil situaci – nebyl jsem si až tak docela jist, že Kateřina roli matky zvládne. Přestože jí bylo 37 let, stále věřila výrazu „mateřská dovolená“ (Ježíškovi už nepsala). Kdykoliv jsem se snažil jí nastínit, co všechno to obnáší, okamžitě jsem byl označen jako sabotér, který nechce děti, no prostě Herodes by si přede mnou znechuceně odplivl. Jednou jsem v rozhovoru s jedním kamarádem pronesl větu: „Víš jak to dopadne? Porodí to, za měsíc zjistí, že je to moc práce a nakonec se o to dítě budu starat sám“. To jsem ještě netušil, jak blbej je nápad,dělat sám sobě proroka. Na druhou stranu mě už nikdo nemůže obvinit, že katastrofy předpovídám jen ostatním. Takže pokračujme kočárem černým podél bílých skal. Pobyt v porodnici si protáhla o čtrnáct dní, díky tomu že zatloukla zvýšenou teplotu a v jizvě po císaři jí začal kempovat stafylokok aureus. Udělala to proto, aby mohla jít domů v termínu. Tohle tady nepíšu proto, abych jí pomlouval, ale abych nastínil její přístup k těmhle věcem. Později to bude dávat smysl – vydržte. Nakonec tedy dorazila domů a já jsem až na drobné detaily celkem čuměl, že opravdu funguje. Už skoro slyším vaše mohutné nadechování, takže-!NE NIKDY JSEM NEBYL TEN UPOCENEJ BLBEČEK, CO FURT JENOM SEDÍ S LAHVÁČEM U TELEVIZE,H…O DĚLÁ A JENOM BUZERUJE! 🙂

depressionsmaller

Když se blížil konec mateřský, zjistili jsme, že jsme zase v tom. Oba jsme to přijali jako fakt a tím to zhaslo. No tak budou dvě, a co má bejt. Těhotenství proběhlo bez problémů, porod už rovnou plánovaný jako „kudly ven“. Jediná věc která nepasovala, bylo to 14 dní před termínem, takže prkotina. K žádnému bakteriálnímu Woodstocku tentokrát nedošlo, takže se záhy jelo domů.

5 DNÍ  PO PORODUDoma pohoda. Já jsem už měl zase smontovanej přebalovák, který jsme rozebrali asi tři dny před koupí gravitestu. Pleny nakoupený, veškerá kosmetika vyměněná, postýlka povlečená. Kurňa, vždyť už to máme nacvičený, tak si to sjedem od začátku! Po třech nedělích mě poprosila, jestli bych mohl spát s dětma a ona si lehne v obýváku, protože kdykoli se Terezka pohne, tak jí to probudí. Jak řekli, tak udělali. Tak jsem po nocích dělal taxíka na kojení. Musím říct, že v tomhle směru to bylo zlatý dítě. I když už jsem jí potom krmil já, tak vždycky jak jsem jí vrazil flašku do pusy, koukla na mě jedním okem s výrazem-„kterej debil to zas otravuje“, vycucla to a byl od ní do rána pokoj. Nicméně Kateřina byla čím dál tím zamlklejší, a to vzhledem k její běžný kadenci slov bylo horší než čtyřicítka horečka. Tak jsem z ní začal tahat, co se děje. Odpověděla, že si k malý nějak nemůže najít ten správnej vztah. Tak jsme to připsali na vrub šestinedělí, s tím že se to srovná. No nesrovnávalo. Spíš přišlo – houšť a větší kapky. Posunuli jsme se na úroveň – „kde se ta malá tady vzala?“ Tak jsem pronesl něco v tom smyslu, že tu čerstvou jizvu asi nemá od toho, že by jí unesli mimozemšťani a šel vyťukat do googlu výraz „laktační psychóza“. Chvíli trvalo, než jsem se prokousal nesmysly a pak jsem narazil na jakousi bakalářskou práci, tuším že nějaké porodní asistentky. Ta byla poměrně obsáhlá a pro mě znamenala něco jako základní kámen babylonské věže informací o tomto problému, kterou jsem měl v krátké budoucnosti vystavět. Ovšem to jsem v oné chvíli netušil.

S postupující chorobou jsem mohl dělat křížky u jednotlivých příznaků, jak přicházely. Kateřina na mé urgence, že by možná nebylo tak od věci navštívit psychiatra, většinou reagovala ve smyslu – „Nejsem magor,nikam nejdu!“ Varoval jsem jí, že bude hůř. ….a bylo. Přestávala jíst, mléko řídlo, atmosféra houstla, neboť Terezka začala protestovat podle osvědčeného modelu:“Čím méně spokojenosti, tím více hlasitosti“, což jí shodou okolností vydrželo dodnes a navíc to dokáže zdůraznit výškou tónu. Mezitím se v průběhu bezesných nocí jasně zformoval názor:“Já jí tady nechci, já chci jenom Matýska. Dám jí pryč!“ Tak jsem utrousil,že když už jsem to otcovství podepsal, tak do toho budu taky kecat a vzápětí přišla poprvé otázka, která měla zaznít ještě mnohokrát a byla celkem fatální. „Budeš schopnej se o ty děti postarat sám?“ „Ty někam jedeš?“ pokusil jsem se to zahrát do autu. Odpověď přišla okamžitě „Já to nevydržím, já skočím pod vlak.“ Sice jsem nevěřil, že by někdo, kdo se má rád jako ona, byl schopen něco takovýho udělat, ale pro jistotu jsem i bez jejího požehnání začal věci řešit.

Sehnal jsem od kamarádky číslo na jejího psychiatra a zavolal mu. Poté co jsem mu víceméně řekl diagnózu a pro jeho klid i příznaky, mi oznámil že volný termín by měl tak v půlce května (začínal březen) a jestli je to akutní, ať zajedem do nějakýho Centra krizové intervence. Tak jsem to přetlumočil a zaznělo známé:“Do pakárny nejdu, nejsem magor“. Ale netrvalo dlouho a přišel dotaz, co je vlastně to CKI zač. Tak jsem to vysvětlil, včetně nejdůležitějšího bodu, a to že jí tam nemůžou držet proti její vůli a vyrazili jsme na Žižkov do RIAPSu. Zatímco tam Kateřina hovořila s psychologem, zašli jsme si s Matesem do Vojenského muzea s tím že pak holky vyzvedneme. Tak jsem si vyzvedl pouze seznam věcí, které mám přivézt, a vyrazil na otočku domů. Nejdřív bylo domluveno, že až přivezu věci, tak vezmu Terku domů. Nakonec tam zůstaly obě s tím, že se neví, na jak dlouho, ale maximální délka pobytu je týden. Objevily se druhý den po obědě. Kateřina rozesmátá, jak kdyby si po cestě dala jointa a že už je ready. Vzhledem k tomu, že má životní filozofie zní „je lepší být pesimistou, protože ten může být překvapen jen příjemně“, jsem se zeptal, jestli to myslí vážně a pokud ano, jestli už zažádala o zápis do Guinnessovky jako nejrychleji vyléčená deprese. Opět jsem byl pokárán za to, že pořád hledám problémy, kde nejsou. Vydrželo to asi do jedenácti večer a rozjelo se to znova. A silnější! Ještě asi tři dny jsem zkoušel demokratický model, pak mi bouchly saze, sbalil jsem jí věci a jelo se do Bohnic. Tam jí šoupli okamžitě na příjem. Zastavili laktaci,nasadili antidepresiva + clonazepam.

Vzhledem k tomu, že tím okamžikem pro mě zazněl výstřel startovní pistole maratonu, který běžím ještě dneska, tak jsem se na návštěvu dostal až po čtyřech dnech. Není to ani trochu hezkej pohled, když máte pocit, že ty postavy, co se tam mátoží jak v blbým hororu, se váma každou chvíli pokusí projít, navíc když člověk, kterýho máte rád, na tom není o moc líp. Začali jsme si povídat, co a jak. Z její strany se veškerá konverzace omezila na tři věty:“mám to až do smrti“,“já se už odtud nedostanu“ a „musíš mě dostat domů“. Na jednu stranu víte, že je blbost jí odtamtud dostat, na druhou si připadáte jak svině, když jí tam necháte. Prostě super situace. Velký naděje jsem vkládal do pohovoru s psychiatrem ve třech, že společně se nám jí podaří vysvětlit, že zas taková hvězda, aby si jí tam pěstovali dalších čtyřicet let, opravdu není a navíc nelze posuzovat situaci podle toho, co slyší na pokoji. Marně. V té chvíli by si na ní vylámal zuby i buldozer. Po deseti dnech jí zkušebně pustili na víkend domů (v devět vyzvednout,v osm vrátit). Všechno vypadalo, že je ready. Dokonce ani moc neapelovala na to, abych jí dostal ven. Dodnes nevím, jak se jí to povedlo, ale v úterý byla doma, přestože jsem četl, že minimální doba hospitalizace je jeden měsíc. Zaručeně to nemělo nic společného s tím, že jak vyprávěla o víkendu, je tam tak natřískáno, že to strkaj po všech pavilonech. Jako že by si někdo zjednodušil práci, poté co mu řekla, že je v pořádku? To asi těžko.

Každopádně byla doma. Zahodili jsme tašku s věcma a letěli k psychiatričce, kterou jsem musel sehnat jako jednu z podmínek propuštění. Rozhodně by bylo jednodušší jít v lednu vysomrovat jahody ze dvanácti měsíčků, než najít pakaře s volným termínem hned. Tam jsme chodili i následující tři týdny. Měnily se antidepresiva, jestli konečně nějaký zaberou. Já jsem se staral o obě děti i Kateřinu (jednou jsem jí našel brečet nad oblečením Terezky – nebyla schopná dát dohromady, jak jí oblíknout). Tak patnáctkrát za den jsem na netu hledal info o tom, že to není navěky, pravidelně jí posílal do háje s žádostma o vyhledání jízdního řádu pro místní trať a ve volných chvílích pracoval. Musím říct, že to bylo trochu hektický období. Ke konci těchto tří neděl ještě nastoupily panické ataky, takže při poslední návštěvě psychiatrička zhodnotila, že propuštění bylo předčasné a ráno se pojede zpátky. Na zpáteční cestě jsme nakoupili potřebnou drogerii, doma jsem udělal večeři, sedli jsme si a začali řešit co dál. Seděli jsme takhle asi do půl druhý ráno a rozhodli, že já půjdu na mateřskou, Káča bude na nemocenský a nějak to už překlepeme. Já šel spát k dětem, ona do obýváku.

Ráno jsem se probudil v půl osmý, jdu vzbudit Kateřinu, protože v osm se má stavit kamarád, aby jí tam hodil. Na sedačce není, na záchodě taky ne, jsou otevřený dveře od bytu, mobil i cigára v kuchyni – PRŮSER! Okamžitě vlítnu do pokoje, oblíkám děti a letím s nima k viaduktu. Zdálky vidím nahoře stát postavu, dobrý stihnul jsem to. V tom okamžiku mi spadnul ze srdce šutr jako hovado. Bohužel jenom do chvíle, než jsem doběhl na úroveň, odkud jsem viděl i ty hasičský auta na druhý straně viaduktu. V 6,50 jí jel Elefant city.

Dál už to mám takový trochu zastřený. Pamatuju si, že jsem málem rozbil hubu jednomu policajtovi za blbý kecy, že mě tam s dvěma hladovejma dětma nechali trčet do jedenácti a příjezdu policejní psycholožky, která po tříminutovém rozhovoru zjistila, že se i s dětma nevrhnu pod nějaký další dopravní prostředek. Pak to oznámit jejím rodičům, domů nakrmit děti, začít dávat dohromady papíry na mateřskou, poslat sms známejm, prostě se neustále něčím zaměstnávat s vědomím, že vy nemáte nárok se z toho sesypat. VY UŽ NE!

Po nějaké době jsem nad tím vším přemýšlel a napadla mě taková blbost. Kdybych se mohl Kačeny ještě na něco zeptat, jaká by to byla otázka? Nejspíš jestli jí to pořád ještě přijde jako dobrej nápad.

Takže milé těhule, prvorodičky i zasloužilé matky, v případě, že na sobě budete pozorovat víc než jeden z příznaků poporodní deprese nebo psychózy, tak okamžitě zvedněte své roztomilé zadečky a koukejte padat k psychiatrovi. ŘEKL JSEM OKAMŽITĚ! Vykašlete se na to, co tomu řeknou lidi, ať si každej políbí pr… promiňte šos (byť by to měl být váš manžel, matka, tchýně nebo stará Blažková z přízemí, ta zasr… drbna). Jim o nic zase tak moc nejde, protože to budete vy, kdo možná jednou bude stát na těch kolejích a čekat, až to pojede.

Pár rad, kdyby vás to zaválo až do pakárny:

1)neposlouchejte bláboly ostatních na pokoji, protože: nejspíš tam jsou s jinou diagnózou, jsou to nány, který tam už jsou po osmnáctý, jelikož hned jak vylezou, přestanou žrát prášky a do měsíce tam jsou zpátky, připadá jim zábavný strašit lidi, který jsou vyplesklý z první hospitalizace a neví, co se bude dít a nakonec především proto, že je to pakárna

2)nepokoušejte se nic zamlčet nebo lhát, (hlavně psychologovi, ten vás léčí, psychiatr vám jenom dává prášky) byť by vám ta věc připadala strašlivá. Pochybuju o tom, že přijdete s něčím, co by je dokázalo rozhodit a zároveň tím ohrožujete sebe nebo i své dítě. Každá věc, kterou se vám podaří nějakým způsobem oblafnout, se totiž většinou dost rychle vrátí, navíc ve dvojnásobný náloži.

3)mějte trpělivost – tohle není rýma,vyžaduje to čas.

  • než zjistíte který antidepresiva vám zaberou
  • než vám je psychiatr napíše
  • než je dostanou do lékárny
  • než začnou působit
  • než si psychiatr vzpomene, že by je měl vysadit
  • než je vysadí vám
  • atd. 

Tak to by bylo z mojí strany asi tak všechno. Teď už je to jenom na vás! Ale kdybych vám do toho mohl alespoň trochu kecat,  zkuste si třeba představit, že po smrti něco je a vy celou dobu uvidíte svoje děti, jak rostou a nebudete se jich moct dotknout, nebo s nima promluvit. A celou tu dobu budete vědět kvůli jaký kravině se to stalo! Nebo se zkuste zamyslet nad tím, jestli si to ten váš trouba, kterej notoricky odmítá dávat dolů prkýnko, nemá moc v lásce vaší matku a pravidelně kvůli fotbalu zapomíná na výročí, a nebo ty věčně uřvaný zmetci, co v jednom kuse pruděj, otravujou nebo něco rozbíjej, jestli si to zaslouží.

A jestli vám to ještě pořád nedocvaklo, tak přečíst znova a pořádně!!!

Foto

S přáním aby vás podobný sračky (omlouvám se, nemám jiný adekvátní výraz) nikdy nepotkaly a když jo, tak tomu koukejte nakopat prdel i za nás.

S veškerou úctou Jerry + Martin + Tereza

pozn.autora: Omlouvám se všem, koho pobouřilo používání vulgarismů, nedostatek vážnosti k tomuto tématu a možná trochu černý humor. Je mi líto, ale používám to jako určitý druh terapie, která mi pomáhá překonat tuhle situaci a obávám se, že nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Navíc se domnívám, že nějaký ten úsměv člověku s depresí určitě neuškodí.

Foto: archiv autora, miquelima/Freeimages.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020