Vše začalo v roce 2010. Dodnes nevím, co bylo příčinou mých úzkostně depresivních stavů. Porod začal spontálně, ale pro nepostupující porod a velký plod (4400g) byl ukončen císařských řezem. Jelikož bylo nutno postupovat rychle, byla jsem v celkové narkóze. Probrala jsem se asi 3 hodiny po operaci.
Lucka (33) je jednou z mnoha maminek, které po narození miminka zradila psychika, a musela vyhledat odbornou pomoc. Aby povzbudila ostatní ženy, rozhodla se o svém prožitku, který se odehrál před třemi lety, otevřeně promluvit.
Když jsem otěhotněla, byla jsem přešťastná, protože miminko jsme si s manželem moc přáli. Celé těhotenství i následný porod byly bez problému. Jenže hned po porodu musel byt maličký kvůli silné žloutence na dětském oddělení a my nemohli být spolu.
Řekla bych, že celý svůj život jsem byla mezi dětmi, často jsem se o děti starala, měla jsem je moc ráda a děti měly (mají) rády mne. S manželem jsem se poznala až v 28 letech a prvního syna jsem si měla porodit týden před 33. narozeninami. Jakmile jsem se dozvěděla, že jsem konečně těhotná, okamžitě se mi všechno v hlavě nastavilo na mateřství. V práci jsem byla ve vysoké pozici s velkou odpovědností. Okamžitě jsem polevila v pracovním tempu, abych neměla z děťátka neurotika. Na mateřskou jsem odešla hned, jak to šlo.
S Kateřinou jsme spolu žili téměř deset let. Nebyli jsme sice manželé, ale to až takovou roli nehrálo. Netvrdím, že by z našeho vztahu ortodoxní milovník Romea a Julie upadl do exaktického vytržení, ale po takový době, kdo by co chtěl? Prostě, nesdíleli jsme na všechny věci stejné názory, ale na druhou stranu to u nás ani nevypadalo jako ve Válce Roseových. Myslím, že jsme se dali zařadit do kolonky relativně normální vztah lehce nenormálních jedinců.
Mám ráda pohled, který se naskýtá, když se člověk postaví ke kmeni stromu a vzhlédne vzhůru. Mám vždycky pocit, jako by se mi tím pohledem ten strom svěřoval. Vidím to, co není z dálky patrné. Je to důvěrný rozhovor. Důvěrný a pevný vztah mám s jednou ženou, která pro mě moc znamená. Známe se od střední, provázíme se životem a velmi si toho přátelství vážím. Každá máme svůj neopakovatelný a jedinečný životní příběh. Ten její se ale před nějakým časem začal tak trochu mlžit a zakalovat.
Moje cesta za mateřstvím byla provázena doslova duněním biologických hodin. Ne snad, že bych ho nějak extrémně odkládala, alespoň ne na dnešní poměry, ale vhodné podmínky prostě nenastaly hned. Samotná snaha o početí také neprobíhala zrovna dvakrát hladce, takže v okamžiku, kdy jsem konečně otěhotněla, mě sice zaplavil pocit štěstí, ale ten byl brzy vystřídán pocity poněkud odlišnými.
