Jsem máma vysněné holčičky. Cesta k mému mateřství trvala déle, než jsem očekávala. A když s podporou lékařů přišlo, nepřestávalo mě překvapovat, jak moc jiný zážitek a prožitek to oproti všem mým očekáváním je. To, že se děje něco, po čem jsem tak moc a dlouho toužila ještě neznamená, že to je jednoduché. Nevím, jestli se děti rodí „tabula rasa“, já se tak jako matka rozhodně narodila a zahltil mě pocit, že nevím, co mám dělat, a zda to, co dělám je to správné. Zahltily mne úzkosti. Každý večer jsem usínala s děsem, že se zítra probudím a pojede to nanovo. Jak to zase všechno sama zvládnu?! I zdánlivé maličkosti se zdály být nepřekonatelnými barikádami. Byla jsem jedna z žen, která si tyto tíživé pocity v mateřství prožila v tichosti a samotě. A proto jsem dnes tady. Aby to tak ostatní ženy prožívat nemusely. Abych dodala odvahu, že je v pořádku ozvat se a nebýt na to, co prožíváte samy. Dneska už vím, jak moc jiný by byl můj příběh, kdybych i já udělala ten odvážný krok a s někým to, co se mi děje, sdílela. Spolupráce s Úsměvem mámy mi tak dává velký smysl. Protože se konečně někdo o tomto tématu veřejně nejen baví, ale také vytváří bezpečný prostor, ze kterého můžeme my jako mámy čerpat.