Psycholog
vystudoval filozofickou fakultu, obor psychologie, může pracovat v kterémkoli odvětví, kde
má uplatnění psychologie (např. sportovní psycholog, školní psycholog, psychologie reklamy, manažerská psychologie, poradenská psychologie – rodinná, párová, školní…), kromě zdravotnictví – zde je třeba kurz (viz níže). Jeho péče je buď v rámci sociálních služeb (PPP, jiné poradny) nebo je placená (soukromé poradny). Nemůže předepisovat psychofarmaka.

Klinický psycholog
atestoval v oboru Klinická psychologie a je oprávněn samostatně pracovat ve
zdravotnictví (ambulance i lůžkové oddělení). Má možnost uzavírat smlouvy se zdravotními pojišťovnami, jeho péče je většinou hrazena smluvní pojišťovnou.

Psychoterapeut
resp. „Klinický psycholog a psychoterapeut“ – jedná se o klinického psychologa (viz výše), který absolvoval psychoterapeutický výcvik akreditovaný MZ ČR a absolvoval zkoušku na IPVZ v oboru psychoterapie, tj. by neměl existovat psychoterapeut aniž by byl zároveň klinickým psychologem. Absolvent psychoterapeutického výcviku ne-klinik (i pouhý psycholog bez atestace) by měl své služby prezentovat jako psychologické poradenství a absolvovaný výcvik (který je pětiletý, zakončený zkouškou) by měl uvádět do absolvovaného vzdělání.
Nicméně navzdory výše uvedenému se mnoho psychologů (i laiků) nazývá psychoterapeuty a nabízí své služby pod názvem psychoterapie. Není pravda že se musí jednat o nekvalitní služby, někdy je to spíše naopak, „psychoterapeuta“ nedělá počet titulů, ale z větší části osobnost člověka, na kterou staví některou z terapeutických škol. Nicméně z důvodu nesouladu v terminologii a omezené možnosti kontroly ne-kliniků, je třeba se mít na pozoru při volbě terapeuta – není špatně terapeuta vyměnit, když na sobě nevidíte změny (které nemusí být vždy příjemné, psychoterapie někdy velmi bolí…).

Autor: Mgr. Renata Banášová, klinická psycholožka