Milé maminky, 

jmenuji se Verča a jsem mámou dvou malých lumpíků (Domča 3 roky a Matýsek 1 rok). Než jsem ale otěhotněla s Domčou, byla jsem předtím těhotná už třikrát. 

Moje první těhotenství ale nedopadlo dobře. Zhruba v půlce těhotenství zjistili, že má miminko Downův syndrom a my jsme se (po všech různých vyšetřeních na genetice a odběrech z krve a z plodové vody) s manželem rozhodli, že si miminko nenecháme. Čekali jsme holčičku. 

Moje psychika tehdy dostala dost na frak, a tak není divu, že když jsme se zase za nějakou dobu začali snažit, tak jsem dvakrát samovolně potratila. „Naštěstí“ to bylo hned na začátku, ale i tak je to stále bolestivé. 

Těhotenství s Domčou proběhlo bez komplikací. Narodil se zdravý krásný tříkilový chlapeček, ale už v porodnici na mě padl obrovský strach, že se o něj nedokážu postarat, že nevím, co s ním. O to horší pro mě byl návrat domů. Naštěstí mi tehdy strašně pomohla má rodina, která je mi oporou. A přes všechna úskalí, která sebou ten maličký uzlíček nesl jsem Úsměv mámy pouze zaregistrovala, ale nekontaktovala. 

To se ale změnilo po porodu druhého syna Matýska, kdy jsem už během těhotenství Úsměv kontaktovala a za pomoci peer konzultantky Katky, která za mnou velice ochotně přijela i domů, začala mé psychické problémy řešit. 

Dodnes vděčím Úsměvu mámy za to, jak mi pomohly a stále pomáhají a je mi ctí, že i já jsem se mohla stát jejich dobrovolnicí s vlastními zkušenostmi a jako peer konzultantka pomáhat dál ostatním ženám se stejným, nebo alespoň podobným osudem. 

Doufám, že i Vy najdete takovou odvahu. Protože v tom, co teď některá z Vás cítí a prožívá rozhodně nejste sama.