Porod byl peklo. Dlouhý, bolestivý, se zásahy lékařů. Na porod jsem se nějak připravovala a taky jsem věděla, že jednou skončí. Že ale pak začne teprve to opravdové peklo, o kterém se nedá říct, kdy skončí, to jsem netušila.

Po porodu, který trval 18 hodin, jsem konečně na stanici šestinedělí. Vyčerpaná, ale i v euforii, že je to za mnou, že jsem porodila dítě. Je tady můj syn Matěj. Je maličký, moc nevím, co s ním, ale nějak to jde. Je kolem jedné ráno a chci spát, hlavně spát. Ale nejde to. Když zavřu oči, odehrává se opět znovu celý porod, na fyzické úrovni. Cítím znova tu bolest a brání mi to spát, i když jsem vyčerpaná. Do toho samozřejmě Matýsek se budí, chce pít. Kojení bolí, hodně. Nikdo přesně neporadí. Každý říká něco jiného. Cítím se nejistě. V těle mám jako po výbuchu, v hlavě taky. Kojení se stává postupně víc a víc bolestivé. Jako žiletky do masa. Prý je potřeba to chvíli vydržet. Dobře. Ať ta chvíle není moc dlouhá. Jak dlouho se to dá?

Těším se domů, prostředí nemocnice není ono. Trvá špatný spánek a vracení se porodu. Tělo je unavené, tolik by chtělo odpočívat. Ale je tu Matýsek a ten odpočívat nedovolí. Když jsme v porodnici stále jediní kdo přes noc nespí a jeho pláč opakovaně volá sestru, jsem nejistá. Přes den je úžasné moct být v posteli a spát. Přinesou jídlo, pití.  Přítel přinese, co si řeknu, mám veliký hlad.

Pouštějí nás domů. Už chci z nemocnice pryč. Kojení je stále masakr. Šílená bolest. I mezi kojením. Nesnesu na prsou nic. Chodím bez trička. Je mi zima a zima zhoršuje bolest. Hledám laktační poradkyně. Když někdo přijde, je mi líp, jak odejde, dostavuje se nejistota a zoufalství. Nevím, jak kojit. A ta bolest. Brečím u každého kojení, kroutím bolestí prsty na nohou. Naštěstí vždy po pár minutách to ustává.

Cítím se jako kopyto. Rady stylu „řiďte se instinktem“ jsou k ničemu. Ještě lepší jsou věty “nesmíš být ve stresu, nebo bude ve stresu i dítě”.

Matýsek nejde odložit. Mám ho stále u sebe, na rukou. Není možné odpočívat. Nosím, kojím, nosím, kojím. Pak zkouším šátek, to je fajn.

Opakovaně se v noci budím s tím, že nemůžu dýchat. Vrací se mi porod. Cítím se stále neschopně. Nemám na nic sílu. Nevím, co a jak dělat. Nemůžu spát. Mám obrovský hlad. Láduju se sladkým, co to jde. V každé volné chvíli čtu něco o kojení, vyvíjím na sebe tlak, abych vše zvládla. Chci, aby mi někdo poradil, poradil něco, co bude fungovat. Aby tolik neplakal, aby prsa nebolela, abych věděla, co dělat, aby bylo líp.

Cítím se stále jako praštěná, hučí mi v hlavě. Nejsem schopna se soustředit, rozhodnout se. Přeju si mít u sebe mámu, aby mi poradila, aby mi pomohla, aby se o mě postarala. Vím, že je daleko, že nemůže dojet. Potřebuju péči, hrozně moc. Nemluvím o ničem jiném, než o kojení. Pekelná bolest.

Následuje zánět prsa a antibiotika. Pak zjišťujeme, že Matýsek nepřibírá. Hospitalizace v nemocnici. Nic jiného mu naštěstí není. Já si užívám servis jídla a pití. Přes den jsem v posteli. Musím vážit po kojení. Tlak na to, kolik má vypít. Když ne dost, tak umělé. Bojím se, zda budu moct dále kojit, když dostane flašku. To nikoho nezajímá, jen splnit tabulky. U kojení Matýsek spí. Nepije dost. Nechci mu dávat umělé mlíko, ale nechci ho ohrozit. Vnitřní panika, zvenku tlak. Žádám o laktační. Když mluví ani jí moc nejsem schopna vnímat, ale jsem ráda, že za mnou přišla nějaká žena.

Do toho se stěhujeme. I když jen o dvě patra dolů, stačí to. Nic nedělám, přesto jsem totálně vyčerpaná. Všechno mě štve. Jediné, co mi teď běží hlavu je, že chci zpět svůj život, kdy jsem se mohla vyspat a necítila stále takovou fyzickou bolest celého těla. Bolí mě každá buňka. Nic nepomáhá. Ani když chvíli spím, není mi líp. A spát jde špatně. Když je přítel s Matýskem venku, nemůžu usnout protože vím, že se za chvíli vrátí a zase bude peklo.

Venku závidím ostatním, že jen tak jdou sami – bez dítěte. Mohou, co chtějí. Nemusí kojit. Mohou se vyspat. Nic je nebolí. Žijí.

Jsem vychrtlá, přijdu si jako troska.  Stupňuje se únava. Celé tělo cítím stále jako po chřipce. Chci jen odpočívat, ale moc to nejde, jsem ve velikém napětí, pod tlakem.
Sháním si různé potravinové doplňky pro laktaci. Cítím se stále jako praštěná, děsně unavená. Nemám na nic sílu, chuť. Vstát z postele je nadlidský úkol. Někdy si nedám večer ani sprchu, nemám sílu. Snažím se fungovat. Cítím, že je něco špatně. Cítím se děsně neschopně. Zvenku tlak. Měla bych si to užívat. Začínám být na tu větu alergická. Co si mám na tomhle užívat? Vše mně bolí, jsem nevyspaná, bezradná, cítím se nepochopená, neschopná a sama. Přítel pomáhá co může, ale mně je stále hůř. Pokusy o rozptýlení nepomáhají. Mám na sobě černou těžkou deku. Nejde sundat, tlačí mě k zemi. Vidím stále jen černo a beznaděj.

Nechci chodit ven, protože to znamená obléct sebe i dítě, sejít dolů, dát do kočáru a v ten moment se spustí křik. Nechci dělat nic, co stojí sílu. Sílu, kterou nemám. Nemám sílu jít ven.

Spása je nosítko. To je fajn. Je to příjemná blízkost. Ale ty záda, ukrutně bolí, bolí kolena.

K Matýskovi nic necítím. Pár měsíců. Je to jen uzlíček, který křičí a který mě otravuje. Bere mi sílu. Chci spát a než usnu, on je vzhůru. Nenávidím ho za to. Funguju jako robot. Vím, že musím. Cítím totální zoufalství a vyčerpání. Tohle je mateřství? To mě zabije. To možná není špatný nápad. Propadám se hlouběji. Netěším se na další dny, děsím se jich. Večer si přeju,  abych se už neprobudila. Tohle je obrovské varování.

Domlouvám si psychiatričku.  Tlak na to přestat kojit, nic víc. Nemám sílu dělat umělé mlíko. Nezvládnu v noci vstávat a dělat mlíko, na to opravdu nemám sílu. Přestat kojit a nasadit prášky, toť jediné řešení. Když kojím, aspoň u toho můžu ležet a odpočívat, a jsme spolu, v klidu. Cítím nepochopení. A taky neschopnost. Ostatní to zvládají, já ne. Přítel stále dělá co může. Přesto to nestačí. Chci, aby mi pomohl. Chci, aby udělal něco, aby ty hrozné stavy v mé hlavě skončily. Teď hned. Už to nedokážu snést. Neví co, a já taky ne. jsem fúrie, vše je špatně.

Další zánět prsa a další atb. Mates začal u každého kojení křičet, hodně. Nechce pít, jen křičí. Jsem neustále ve stresu. Proč to tak je? Nepřemýšlím nad ničím jiným. Bude zase hospitalizace a umělé mlíko? Ale já nemám sílu ho chystat. Nemám sílu jít do obchodu a koupit lahvičky a to mlíko. Stále a stále brečí. Propadám se do zoufalství, brečím taky. Není s kým o tom mluvit, není, kdo by pochopil, nehodnotil, poslouchal.  Chybí mi vedle mě pečující žena. Asi máma. Ta je 450 km daleko.

Někdy mám myšlenky na to, že kdyby Matýsek nebyl, vše by se vyřešilo. Zase bych se vrátila ke svému životu. Mohla bych se třeba vyspat. To hlavně. Cítím jen vyčerpání, zoufalství a bolest. Proč nikdo nemluví o tom, jaké to je mít dítě? Přítel stále dělá, co může. Dělá vše v domácnosti za mě. Cítím se neskutečně neschopně. Už ale tušíme, že neprožívám to, co každá máma.

Nepochopení ze strany okolí a přítelovy rodiny. Je přece jasné, že každá žena to má náročné, měla bych zabrat. Co vlastně doma dělám? Přichází rady, hodnocení, nepřijetí, nároky, očekávání.

Po 2 měsících pro mě přijíždí táta a já jedu domů. Konečně. Tolik se těším. Jsem tak ráda doma. Sbírám sílu. Jen se starám o Matese, naši o mě. Ano, cítím se neschopná. Jak to dělají jiní? Nemám žádnou sílu. Začínám se dopovat doplňkama. Chodím brzy spát. Matýsek stále křičí u kojení. Každé kojení je stres pro oba. Znova a znova, 10x denně. Netuším co se děje. Doma i rodiče poznávají, že to je šílené. Chtějí, ať už ho nekojím. A co se tím vyřeší? Prý má silný gastrokolický reflex, takže ho při jídle bolí břicho. Nebudu kojit, brečet bude dále, ale já budu vstávat a dělat mlíko. V noci aspoň nebrečí a pije. Chodím brzy spát a těším se na to, až si lehnu. Až aspoň na chvíli si budu moct odpočinout. Budí se tak po 2 hodinách. Máma mě utěšuje, že to bude lepší. Vstáváme v 5. Naštěstí je léto a světlo. Během několika dnů je mi trochu líp. Matýsek už více reaguje. Už to není jen řvoucí věc, ale už se i usměje. Přesto ho hlavně nosím, jinak pláče. Nosíme ho tři. Položit ho z rukou je nemožné. Bolí mě celé tělo.
Nechci zpátky od rodičů. Být zase sama, celé dny, když je přítel v práci. Nezvládám si ani uvařit. Nezvládám nic. Prožívám silné pocity selhání a neschopnosti. Tolik potřebuju pomoct a opečovat. Když slyším, že až mu bude půl roku bude to lepší, cítím obrovskou paniku. Já řeším, jak přežít den nebo odpoledne. Jak to vydržet s únavou, bolestí  a samotou. Za půl roku už je nepředstavitelné.

Po návratu je to chvíli lepší. Cítím se trochu líp. Už trochu vím, jak se o Matýska starat. Únava se zmírnila. Doma se jen hádáme. Nenávidím město, kde žijeme, jsem tu sama, nikdo nemá čas. Dny  trávím nošením a  kojením. Matýsek stále u kojení křičí. Cítím velkou frustraci a vztek na něj, na sebe, na všechny. Často brečím. Chci vrátit čas. Já jsem nikdy neměla mít dítě. Vůbec to nezvládám. Mateřství pro mě znamená jen fyzickou bolest a pocity zoufalství.

S přibývající fyzickou silou je někdy trochu líp. Přesto dny trvají v duchu nošení. Dělím si je třeba po půlhodině a když ji oba přežijeme považuju to za úspěch. Jsem robot propadající se do zoufalství. Chci k rodině, k mámě, nebýt sama, mít pomoc.

Nevím, co s ním přes den dělat. Na nic není síla. Chci nebýt. Stále pláče, jen ho nosím. Samota je šílená. Sžírá mě. Závidím všem, co mají kolem sebe rodinu. Chci všechno jinak. Utápím se v tom. 

V červenci jsou hrozná vedra a nedá se jít několik dnů ven. Opět se propadám do zoufalství. Brečím a  brečím, nejde to zastavit. Cítím neskutečnou samotu, opuštěnost, která prostupuje každou buňkou. Nedá se před tím utéct. Napadají mě sebevražedné myšlenky, protože jedině tak tohle peklo skončí. Už mi bylo líp a je to tady zase a já už nechci, nemůžu. Otevřeně to říkám jen nejbližší kamarádce a příteli. Cítím se jako nejvíce neschopná matka. Vlastně se necítím jako matka, ještě jsem to nepřijala. Je to celé divné.

Nechávám si od kamarádky psychiatričky napsat antidepresiva, které se mohou při kojení. Je to záchytný bod, ale nejsem s tím ok. Nakonec je nenasazuju.  Užívám Bachovky. Více mluvím o tom, jak mi je. V srpnu jedem k našim vlakem. Hodně se těším. Můžeme být venku. Nejsme zavřeni v horkém pekle. Po návratu mám opět šílený strach z propadů, že se ty hrozné stavy zase vrátí. nechci být sama.

Objednávám se na psychoterapii. Už mám sílu tam dojít. Dříve by to nešlo. Uběhlo půl roku a pomalu se hrabu nahoru. Mluvím o tom, jak mi je. Otevřeně. Koukám se na svoje dětství, na traumata, co mi syn oživuje. Vztekám se, brečím, nadávám. Už jsem si myslela, že se tak dobře znám. Kurzy, sebezkušenost, výcvik. Kdepak, je toho mnohem více a zdá se to nekonečné. Naději mi dávají světlejší dny a terapie. Říkám si o pomoc. Stále mam obrovský strach z těch propadů, co nečekaně přicházejí. Koukám na stránky Úsměv mámy, čtu příběhy. Čtu o depresi. Teď jinak, z druhé strany. Ne jako psycholožka, ale jako ten, kdo už zažil. To je nesrovnatelné. Nevěřila jsem, že něco takového může být, tak odporné stavy, které navíc nejdou moc dobře druhým popsat, nejsou na to slova.

Od podzimu začíná být postupně líp. Bohužel přicházejí nemoci a probdělé noci, které opět ubírají sílu. Cítím obrovský vztek na společnost, že žena na mateřské je tak sama. Vyloučena, oddělena. Zkouším stále někoho kontaktovat. Z práce, kamarády, nemají čas. Mateřská centra tady moc nefungují, musí se domluvit více maminek. Sladit spánek dětí je nemožné. Kdo má dítě, řeší taky nemoci. Samota je zlá.  Oslovuju venku maminky, potřebuju kontakt. Koukají na mě divně, někdy ani neopětují pozdrav.

Blíží se Vánoce a my jsme doma všichni nemocní. Nemocná máma a nemocný kojenec je náročná kombinace a nemocný je i táta. Snažíme se přežít. Přežili jsme.
Až s příchodem jara a toho, že Matýsek je větší a více reaguje se mi dělá líp.Těším se na jaro jako na smilování. Stále chodím na terapii, pokud je to možné a odkrývám další zákoutí své duše. Vytvářím si harmonogram dne a určité rituály, které mi pomáhají.  Snažím se opět být člověkem, ženou. Ne jen tou stvůrou a troskou, jako uplynulé měsíce.

Po roce začínám opět pomalu ožívat. Zase se skládat. Přesto vím, že ještě není úplně vyhráno. Až teď se v terapii vracím k porodu. Cítím, že na fyzické rovině zanechal trauma, na kterém bude potřeba citlivě pracovat. Až teď se dokážu otevřeně podívat na to, co se událo, vzpomínat a ty vzpomínky ustát. Zkušenost, která ve mně zanechala hlubokou jizvu. Stále potřebuje čas a péči, aby se hojila.