Autor: usmevmamyc1

Měla jsem šíleně stažený žaludek a hrozný pocit, že mě nic nebaví a že nejsem schopna najít jedinou radost v životě.

Na příchod malé jsem se dlouho těšila a připravovala. Nakoupila knížky, spoustu věcí na malou, téměř vše bylo v mé režii. No a Jak to všechno začalo? První tři měsíce byly těžké, protože malá hodně plakala (prdíky, reflux, moc mléka, které nezvládla správně pít, no a k tomu pláč za veškeré nové vjemy nebo zážitky – Viki je velmi citlivá a vnímavá)…

Číst celý příběh

Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná a bezmocná. Tu noc jsem spala zase asi jen dvě hodiny a vzbudila se strachem o malého…

Nevím, jak svůj příběh začít. Možná tím, že se můj příběh odehrával tehdy, kdy můj syn měl tři měsíce. Všechno to začalo tím, že můj synek často plakal. Mysleli jsme si, že ho bolí bříško a tak jsme zkoušeli různé rady, jako je masáž bříška, masáž chodidla, pití fenyklového čaje. Teď už víme, že pláč byl kvůli tomu, že měl hlad. Já jsem v tu dobu ještě kojila a nedokázala jsem si připustit, že mám málo mléka. Kojila jsem ho někdy až půl hodiny…

Číst celý příběh

Přes den jsem nějakým způsobem fungovala na autopilota a večer jsem vypnula, začala plakat a byla jsem k neutišení…

Otěhotněla jsem po svatbě, vše probíhalo v klidu, žádné potíže. Nicméně se dcera narodila o tři týdny dříve, v porodnici to probíhalo standardně. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že to je hodně bolestivá záležitost, ale o to víc mě překvapilo, co se dělo poté – vážení, měření teploty, nateklá prsa, co všechno je v pořádku a co už není (barva stolice, teplota, počet počůraných plen atd). V nemocnici jsme strávily 6 dní kvůli vysokým hodnotám novorozenecké žloutenky – já už pak manželovi každý večer brečela do telefonu, že už chci domů…

Číst celý příběh

Nemohla jsem spát, kojení mi nešlo, začala jsem se všeho bát, bála jsem se o syna starat sama.

Můj příběh se odehrál před dvěma lety, jsem tedy mámou dvouletého syna. Těhotenství jsem měla naprosto bezproblémové a pohodové, žila jsem celkem kulturně, mohla vyjít kdejaký kopec, chodila plavat, na jógu, žádné psychické potíže, ani obavy z porodu se mě netýkaly. S manželem jsme se připravovali na miminko, zařizovali věci pro něj. Představovali jsme si jaké to bude, až tu ten malý člověk bude s námi…

Číst celý příběh

[Květnový příběh 31] Těšila jsem se domu z porodnice, že všechno bude nádherné. Ale nebylo

Když jsem byla těhotná, najednou jsem si připadala volná a šťastná. Všechny stresy z práce a okolí zmizely. Těšila jsem se na den, kdy si svoji holčičku pochovám. Pak nastal den porodu, byla jsem naprosto klidná a spokojená. Porod byl ale těžký a nakonec to vyřešily kleště. Bylo to pro mě trochu děsivé (a pro manžela ještě víc). Ale pak jsem najednou měla v náručí svoje dítě. Takový uzlíček. Jen na mně ležela a já čile konverzovala s doktorem o jeho porodních zkušenostech…

Číst celý příběh

[Květnový příběh 30] Dodnes jsem jediný, kdo to ví. Před ostatními jsme šťastná rodinka s úžasným prckem

S manželkou jsme spolu přes 15 let. V době, kdy jsme plánovali rozšířit rodinu o prcka, který by našemu soužití dodal tu poslední chybějící esenci, byla manželce zjištěna zdravotní komplikace. Lékaři jí doporučili zapomenout na těhotenství, které by ji závažně ohrozilo na zdraví. Nedlouho po tom jsme si pořídili psího parťáka, který nám dítě vlastně nahrazoval…

Číst celý příběh

[Květnový příběh 29] Zmateně jsem běhala po bytě a nedokázala zorganizovat běžné věci

Těhotenství probíhalo v pořádku, těšili jsme se na miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohly objevit nějaké problémy. Považuju se za vyrovnaného a veselého člověka, takže pokud by mi někdo před mou vlastní zkušeností vyprávěl o psychických problémech, které mohou v šestinedělí nastat, asi bych to brala jako zajímavou informaci, nicméně bych si řekla, že mě se to týkat nebude…

Číst celý příběh

[Květnový příběh 28] Sedla jsem na autobus a dojela do centra krizové intervence

Čím svůj příběh začít? Tak asi tím, že už to bude 2 roky, co jsem prodělala poporodní depresi. Syn se mi narodil 24. 3. 2017 a já 3 měsíce po jeho narození totálně zkolabovala a skončila na psychiatrické klinice a byla hospitalizována zhruba 20 dní.

Číst celý příběh

[Květnový příběh 27] Jednou v noci jsem se vzbudila a chtěla odejít někam, kde mě nikdo nenajde

Miminko jsme s manželem moc chtěli, a když se po 4 měsících zadařilo, byli jsme štěstím bez sebe. Těhotenství bylo krásné, porod na prvorodičku hodně rychlý. Jenomže když mi malou dali poprvé na břicho, nepřišly ty známé pocity, jako jsou všude v knížkách. Byl to krásny pocit, nepopsatelný. Ale o lásku ani štěstí nešlo. Přišla mi jako cizí.

Číst celý příběh
Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020