Skupinu Poporodní deprese aneb těžkosti v mateřství, o kterých se nemluví jsem založila na základě své zkušenosti… Nejlíp se totiž do člověka vcítíte, když si tu věc sám prožijete…
No kde začít…. Narodila jsem se v Ostravě, měla jsem krásné dětství, vystudovala jsem zdrávku, šla na výšku, na tu se vykašlala, jelikož jsem potkala dokonalého muže, se kterým jsem dodnes. Začala jsem pracovat, roky letěly, my cestovali, užívali si a po sedmi letech vztahu si řekli, že se vezmeme a založíme rodinu. Bohužel teda jsem otěhotněla trošku dřív, než jsem čekala.. 😀

Šlo to velice rychle, v září žádost o ruku, v listopadu jsme si řekli, že se po Novém roce pokusíme o mimčo, a v únoru v Neapoli se zadařilo a domů jsme letěli tři. Těhotenství probíhalo celkem normálně, jelikož jsem blila jak amina a pracuju na těžkém pracovišti, skončila jsem na neschopence v 7tt… No jelikož v květnu byla svatba, kterou jsem si plánovala a víceméně celou chystala sama, tak nebyl čas na nudu… Potom jsme předělávali byt, dělala jsem vše a byla jsem spokojená, malování, sekání, vše… Už tehdy jsem měla občas takové stavy breku, zoufalství, ale říkala jsem si, že je to těhotenstvím…

Ještě k mé povaze… Jsem hrozný člověk, co se týče úklidu.. vše musí být perfektně uklizené, na svém místě, vše musí být podle plánu, prostě dokonalé…. Jsem hrozný puntičkář… hrozně tvrdohlavá a když si něco zamanu, tak to tak bude.. To jen mimochodem…
Čas šel dál, měsíce přibývaly, miminko nám rostlo, byt se dodělával, vše bylo, jak má…

15.11 na kontrole udělali odhad UTZ miminka 5kg, takže druhý den okamžitá hospitalizace, vyvolávačka, jedna tableta ráno, nic.. druhá tableta večer… nic..
Tak ráno další tableta, samozřejmě nic, takže píchání vody, konečně začaly nějaké kontrakce, ale nic moc, miminku se to moc nelíbilo, a tak raději začali, jeden lék, druhý, třetí… no úžasné, co Vám budu povídat… Myslela jsem, že umřu.. no každopádně v 15:53 za mohutného řevu, rozškubáním i s konečníkem a pár vulgárními slovy vyšla na svět naše dcera Zuzanka.. Manžel celou dobu u porodu, musím říct, že mi byl velkou oporou…

No hned po porodu mi dali malou, nějaký bonding a přisátí se moc nezdařilo, byla jsem unavená jako blázen.. celá od krve bolavá,.. Poslali mě do sprchy, tam si akorát pamatuju, jak jdu k zemi… takže na vozík a odvoz na šestinedělí s tím, že mám mít do rána klid a prospat se,…. HAHA… Přijela jsem, samozřejmě miliarda papírů, odpočinek… no jasně… Hned nám na pokoj dovezli miminka, kojení, samozřejmě mi to hrozně šlo, ale tak dobrý, malá na chvilku usnula, a za chvíli zase.. No však to znáte, motala se mi hrozně hlava, byla jsem slabá a tak unavená… Ráno jsem nějakým způsobem konečně zvládla i sprchu, super, konečně jsem ze sebe mohla vše smýt. Malá byla hodně uplakaná, podle sestry se není čemu divit, když je tak obří, má hlad! Takže mi ji vzali a dokrmili.. Říkám si dobrý, ale vyspat se člověk stejně nemohl, jedna vizita, druhá, návštěvy, obědy, sestry, návštěvy a pořád dokola, mezitím pláč, kojení… Bylo mi hrozně, usínala jsem všude, vsedě, vleže, u kojení, ve sprše, u jídla, ale podle sester normální. Nu což… Občas jsem měla pocity, že vyskočím z okna a malou tam nechám, to prý je taky ok…

Jediné, co mě drželo, byl manžel, sestry byly hnusné, nějaká rada nebo pomoc? No to čekejte.. To nedělejte, jelikož si na to malá zvykne a bude to doma vyžadovat, to taky ne a to už vůbec ne… No byla sobota odpoledne a bylo mi řečeno, že pokud vše bude ok, jdeme zítra domů.. Super… No, ale to bych to nesměla být já, že…

Takže kousek placenty zůstal tam, kde nemá, takže rychle odběry, volat na ARO, domluvit anestezii a rychle na sál… Šok jako blázen, řvala jsem, bála jsem se, ale nakonec dobrý. Před operací si malou nakojte, ať nemá hlad.. Pak na sál, po operaci mi řekli na sále, že nemám do rána kojit a mám spát… Jo jo..:D Takže jsem dojela ze sálu, rychle odstříkat mlíko, ať v tom nejsou ty dobroty.. Ve dveřích sestra z dětského, že ten obr zase řve hlady, ať si ji nakojím, no jako nějaké prospání nebylo… Byla jsem ještě unavenější a vyčerpanější než předtím…

Konečně nastalo pondělí a nám řekli, že můžeme jet domů… Sice jsem absolutně nevěděla, co bude, ale těšila jsem se…. NO….

Dorazili jsme domů, maminka nám uvařila slavnostní oběd. Manžel musel jet do práce, akutně ho volali, říkám však co, to zvládneme… Po pár minutách doma jsem myslela, že umřu, stav totální bezradnosti, nevěděla jsem, co mám dělat, manžel ač uklízel, tak všude psí chlupy, věci tam, kde být nemají… Prostě chaos… Jdu kojit malou, v posteli samé psí chlupy… Třepu se, brečím, nechci tu být… Nakonec přišla mamka, malou jsem uložila, usnula, mamka mě objala, řekla mi, co mám dělat, opravdu jak debilovi… vybal si věci, ukliď je, vysaj ty chlupy, najez se, odpočiň si… Jak mi řekla, tak jsem udělala.. Pak došel manžel, malou jsem nakojila, spala, já spala… byla jsem tak unavená…
První noc katastrofa… řev, prso, řev, prso, řev,… pořád.. naspaná asi hodina… Naštěstí jsme šli hned ráno k pediatričce… Malá v pořádku, ale hubne, špatně kojím.. 15m jedno prso 15 druhé prso… pokud ne, dokrmit UM…. Za týden kontrola.

No samozřejmě jako chytrá matka, vše načtené z netu a diskuzí, tak přece nebudu dávat UM… Tak jsem kojila, jak mi řekli… Řev, prso, řev…. Pořád dokola.. Honily se ve mně šílené myšlenky, takové jako nikdy, nechtěla jsem být mámou, nechtěla jsem tu vůbec být… Jak dny přibývaly, bylo hůř a hůř…

Bylo období před Vánoci, takže samozřejmě musím mít umytá okna, napečeno, nazdobeno, uklizeno, jak to udělat, když pořád kojím a malá řve, jak mám do toho vařit… Bože!!! Vždy, když usnula, hrozně se mi ulevilo, ale odpočinek, to si nesmím přeci dovolit.. Já? Nikdy.. Malá usnula a já šup, úklid, vaření, pečení… prso, řev, prso, řev a pořád dokola.. Každým dnem to bylo horší a horší… Noci šílené, spát mi nešlo, měla jsem hrozné noční můry, když už jsem konečně usnula, budila jsem se celá mokrá, vystrašená se strašnou bolestí břicha…

Malá pořád brečí, týdenní kontrola katastrofa, zase úbytek na váze, špatně kojíte, musíte dávat UM, no jasně, říkala jsem si, chytrá jak rádio a naštvaná na pediatričku jdu domů, vyčerpaná, naštvaná.. s tím, že budu kojit… MUSÍM, všude to píšou, že když matka chce…

A začal začarovaný kruh… Cokoli jsem snědla, malá měla koliky a byla šíleně osypaná… Takže už jsem nejedla raději nic, jen suché rohlíky, sranda, po těch řvala taky. Pila jsem jen čistou vodu a stejně, pořád řev!!! Co to dítě po mně chce??? Chce mě zničit?? Každé ráno, když manžel odjížděl do práce, jsem měla šílené pocity strachu a bezmoci… Nechtěla jsem tu být sama, počítala jsem minuty, kdy dojde z práce. Pořád jsem jen brečela, manžel pořád, že to přejde, že jsem silná, že mě zná, že tohle nejsem já, proč pořád pláču, proč ho trápím, proč se neusměju….. Bože!!! Já nevím proč! Usmát se? Proč? Jsem unavená, je mi zle, je mi pořád hrozná zima, podlamují se mi kolikrát nohy, vidím jídlo a dělá se mi zle, vidím malou a prostě necítím nic, jen pocit totálního zoufalosti, snažím se k ní něco cítit, ale nejde mi to… Pořád křičí, pořád je na prsu. Já chci svůj život, ten co předtím. Manžel mě opustí, nebude se mnou, co by se mnou taky dělal. Jsem hnusná, mám uřvané dítě a kdo by s námi chtěl být…
Jakékoli návštěvy jsem odmítala, nechtěla jsem jít ven mezi lidi… Ale oni pořád psali, volali, protože než jsem se stala maminkou, měla jsem hodně přátel, byla jsem hrozně společenský a veselý člověk a najednou? Troska… Nikdy mi nebylo hůř a nikdy jsem si nesáhla na větší dno…

Další kontrola, příbytek váhy 70g, no ale proč? Malou jsem krmila pořád, pořád jsem ji budila, měla jsem seznam, kde jsem zapisovala každé kojení, od kdy do kdy. Pořád jsem jen počítala, kdy kojit, jak kojit, v kolik kojit.. No prostě blázen. Do toho pořád koliky, pupínky a já vše řešila, hledala a brečela. Stavy zoufalství střídaly stavy agrese, totální apatie a breku, ale šíleného breku. Seděla jsem na zemi a brečela… Manžel za mnou chodil, co má dělat, že udělá cokoli, jen ať se mu vrátí ta, kterou zná… A já jen brečela…

Jsou Vánoce, všichni doma, konečně trošku líp, občas si to miminko někdo vezme ven, můžu chvíli spát, ale nejde to.. A tak alespoň sedím a jsem ráda, že tu není a neřve.. Nenávidím se, jsem hrozná matka, necítím nic ke svému dítěti, prostě jen nakojit, přebalit, uspat a pořád dokola… Něco je špatně, něco je hodně špatně, nejsem to já, tohle nejsem já… Na miminko jsem se těšila, a teď? Noční můra… Je po Vánocích a všichni jdou do práce, v baráku ani živáčka… Bože, co mám dělat? Co se děje? Malá už jen řve, pořád řve a já? Já jen řvu… Sedím a brečím a ona leží vedle mě a pláče… Volám manželovi, ať mě odveze někam do léčebny, nevím co mám dělat, nevím už vůbec nic.
Manžel dojel, zajeli jsme k mé obvodní, tam po Novém roce asi 1000 lidí, klepu na sestru neumím ani stát, jak je mi zle, jdu rovnou k lékařce, sedám si a …. Brečím, jen brečím a třepu se… U paní doktorky jsem strávila asi 2 hodiny, vše jsem jí řekla, ona mě vyslechla, řekla, že mě chápe. Zavolala na psychiatrii, napsala antidepresiva a řekla, že dalších 14 dní bude očistec a pak už bude dobře. Udělala mi krevní testy, zjistila, že mám hodnoty na transfuzi a že se diví, že ještě funguju. No ano, měla jsem brát železo a jiné vitaminy, ale malé po nich bylo zle… Takže jsem nakonec nebrala vůbec nic. Ještě dodám, že tady to skvělé období mě připravilo o 25 kilogramů během 6 týdnů, ale nadělalo to pořádnou paseku a některé věci řeším dodnes, samozřejmě mám nahoře 30…

Nejprve pediatrie, doktorka nadšená, že malá konečně dostane UM, mně už bylo vše jedno… Potom na gyndu pro léky na zastavení laktace.
Tím vším, co se dělo, se z malé stalo jen uječené mimino, odpadající vyčerpáním… Musela být ze mě asi úplně vystresovaná.. No dalších 14 dní byl opravdu očistec, stavy, kdy jsem měla chuť tu nebýt, tu byly čím dál více, vztah k malé stále žádný, do toho pořád odstříkávat mléko, ať nedostanu zánět, z léku na zastavení laktace je mi tak zle, že mám pocit, že umřu. Šílené návaly, musela jsem chodit ven, aby se mi udělalo líp, hučelo mi v uších černo před očima. Bylo mi zle jako nikdy v životě, ale co já to zvládnu, přece si neřeknu komukoli o pomoc….

Dneska je malé 16 měsíců, je to úžasné dítko, strašně chytrá, usměvavá, impulzivní, ale úžasná… Není den, kdy bych si nevzpomněla na ty dny, kdy jsem neuměla dát malé pusu, nebo ji pochovat, na dny, kdy jsem stála u postýlky a ječela ať už konečně drží hubu! Kolikrát jsem s tou postýlkou zatřásla,… Není den, kdy bych se jí za to neomluvila, trvalo nějaké 4 měsíce, než se vše dalo do kupy, ale každý den byl lepší a lepší. Není den, kdy bych na to nemyslela… Nejhorší bylo, že i když jsem věděla, že se něco děje, bála jsem se.. Bála jsem se odsouzení, bála jsem se toho, že mě manžel opustí, bála jsem se všeho… Dnes je ze mě úplně jiná žena, opět veselá, pozitivní, milující máma, která je vděčná, že má tak úžasnou dceru… Ale …. Zůstalo to ve mně a vždy to ve mně bude, mrzí mě to, hrozně mě to štve a nechápu, jak jsem ji nemohla milovat, jak jsem na ni mohla křičet… Jak jsem mohla??? Mohla.. Prostě jsem to nebyla já,.. Ať čte tyto řádky jakákoli žena, doufám, že pokud v tom vidí něco, co má stejně, že ji to třeba pomůže, pomůže k tomu, aby se třeba svěřila, nebála se, nechala si pomoct…

Budu zcela upřímná, stydím se za to, ale na druhou stranu si říkám, denně čtu různá přiznání a volání o pomoc a místo pomoci jen souzení, jaké jste špatné mámy, jak jste hrozné a jak si tohle můžete dovolit… Je rok 2017 a stejně plno lidí nechápe, co to je poporodní deprese, laktační psychóza, nevěří tomu, myslí si, že je to náš výmysl, výmysl neschopných matek… Není to výmysl! Jedná se o nemoc, nemoc, kterou je třeba léčit, ne schovávat se a bát se, ale je třeba si uvědomit, že mám problém a nebát se o něm někomu říct. Zjistila jsem, že mám ve svém okolí tolik lidí, co si tímto prošli, ale báli se o tom mluvit. A já se rozhodla, že se bát nebudu… Nebudu a vytěžím z toho maximum.. A pokud tohle pomůže třeba jedné z Vás, bude to pro mě výhra..:)

Tohle jsem nikdy nikomu neřekla… A sama se divím, co vše ze mě vylezlo… Nebojte se! Vše bude v pořádku…

Dodatek k příběhu:

Dny běží a už není rok 2017 a je rok 2019, čili dva roky od té doby, co jsem sepsala tento svůj příběh a dva roky od založení skupiny. Čtu svůj příběh a po tváři mi tečou slzy, denně čtu desítky příběhů, desítky bolístek mnoha žen, ale ten svůj jsem vytěsnila, ale nejde na to zapomenout, na tohle člověk nezapomene a vlastně na to nesmím zapomenout. Díky tomu všemu, co se mi stalo, jsem se změnila od základů. Začala jsem na sobě pracovat fyzicky, psychicky, prostě ve všech směrech. Začala jsem se mít ráda, no a to je asi vše, protože o tom to je, jak přistupujeme k sobě, tak se potom vše odráží na ostatních věcech.

Je rok 2019, jsem rok a dva měsíce zcela bez AD a bez jakýchkoli léků, dcera je moje nejlepší kamarádka, i když jsou dny, kdy ji mám chuť narvat do babyboxu  Drzá je, svéhlavá, tvrdohlavá, puntičkář, vše musí být po jejím, no celá matka. Normálně lituju mého muže, mít tohle doma dvakrát.

Začala jsem už v roce a půl malé chodit na brigády, nyní pracuji na plný úvazek, cestuju, věnuji se skupině, práci, koníčkům, jsem to zase já, já jako předtím, jen s jednou kamarádkou navíc. Myslím tu malou kamarádku.

Děvčata nebojte se požádat o pomoc, nebojte se o všem mluvit, nebojte se mít rády samy sebe, najděte čas pro sebe, buďte trochu sobecké. Nejste jen nástroje na výrobu dětí, dělejte, co máte rády, smějte se, choďte do divadla, do lesa, kreslete obrazy, hrajte filmy, prostě dělejte, co Vás baví, bez výčitek! Věnujte čas samy sobě a půjde to mnohem lépe.

Nejčastější otázka na skupině je, zda se z toho dá dostat. Zda to někdy přejde a zmizí. Ano, jde.

Zrovna píšu po noční, chystám se na dovolenou, dítě mám ve školce a bez výčitek. Před 3,5 lety bych nevěřila, že to období přežiju, byly doby, kdy jsem stála na balkoně a přemýšlela, na kterou stranu skočím, abych měla klid. Stavy, kdy jsem byla troska, která neuměla uvařit ani vodu na čaj. Z mozku jsem měla asi mimozemšťana, protože jsem byla mimo jak nikdy. Všechno je pryč, pracuju v nemocnici, denně musím zvládat desítky těžkých rozhodnutí a není problém, nebrečím, neskládám se. Opravdu všechno špatné jednou skončí a bude dobře, zase budeme ty, jaké jsme byly předtím. Nebojte se vyhledat pomoc, nebojte se o tom mluvit. Ano píšu to už podruhé, ale opravdu není, za co stydět!

Děkuji děvčatům z Úsměvu mámy, za vše co pro nás dělají, za jejich spolupráci s mou skupinou, s naší skupinou, děkuji všem děvčatům, které mi důvěřují, píšou, které bojují, radí. Moc všem děkuji a věřte, opravdu bude líp.