Miminko jsme s manželem moc chtěli, a když se po 4 měsících zadařilo, byli jsme štěstím bez sebe. Těhotenství bylo krásné, porod na prvorodičku hodně rychlý. Jenomže když mi malou dali poprvé na břicho, nepřišly ty známé pocity, jako jsou všude v knížkách. Byl to krásny pocit, nepopsatelný. Ale o lásku ani štěstí nešlo. Přišla mi jako cizí.

Po porodu jsem měla velké poranění a během toho jsem cítila jen úlevu, že je to za mnou. Dcera mě moc nezajímala. Na šestinedělí to začalo. Malá pořád křičela hlady, já neměla mléko, zakázali návštěvy kvůli chřipkové epidemii, a jelikož jsem mela nadstandard, zůstala jsem na pokoji sama…

Celé dny jsem probrečela. Na noc si ji braly sestry, abych se vyspala. A já se děsila hodiny, kdy mi ji zpátky přivezou. Když přisel den, kdy se jelo domu, myslela jsem, že to přejde. Ale nastalo peklo. Malá zvládla i 12 hodin v kuse brečet, já nespala, hubla a byla na dně. Kojila jsem prakticky celý den. Pamatuju si, jak jsem se jednou v noci vzbudila a chtěla odejít. Nechat ji spát i s manželem a odejít někam, kde mě nikdo nenajde. Mockrát jsem si říkala, že já a dcera spolu nemůžeme být. Buď jedna, nebo druhá musí pryč.

Bylo to nejhorší období mého života. V jejích 3 měsících přišel zlom a já si k ní postupně našla cestu. Ted jí je rok a čtvrt a miluji ji víc než sebe. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila a teď s odstupem času vím, že jsem asi měla. Styděla jsem se sama před sebou. Nikomu bych ten pocit nepřála.