Čerstvě narozené miminko přináší do rodiny radost, něhu i neskonalou lásku. Zatímco ve dvou se to lépe táhne, ve třech nabývá život úplně jiných rozměrů. Partnerská láska dosáhne svého naplnění a svět se zalije štěstím. Alespoň tak nám to slibovali a tak jsme si to představovali. Jenže když do hry vstoupí poporodní deprese, veškerou růžovou vysaje černočerná tma. Ani se nenadějete a stojíte na pokraji smrti.

Nebudeme chodit kolem horké kaše, podle údajů z dotazníkového šetření Úsměvu mámy mezi ženami, které měly po porodu psychické potíže, uvedlo 29 % z nich i sebevražedné myšlenky. Vezmeme-li si na pomoc statistiku (potíže se objeví přibližně u 1 z 5 žen, což je v českých podmínkách zhruba 20 000 žen ročně), vyjde nám, že přibližně 5 800 novopečených maminek ročně přemýšlí namísto radosti z miminka o tom, jak se zabít. Co se musí stát, aby se „nejkrásnější období v životě ženy“ proměnilo v úvahy o smrti?

Všem bude lépe

„Po traumatickém porodu první dcery jsem se nemohla zbavit pocitu, že když jsem ji nezvládla sama porodit, nedokážu ji ani pořádně nakojit, přebalit, utišit nebo vychovat,“ vypráví o svém poporodním zážitku Katka. „Přišlo mi, že je dceři lépe beze mě, že se o ni ostatní postarají lépe. Jednoho dne mi po cestě domů naskočila myšlenka, že bych mohla auto nasměrovat rovnou do stromu.“ Od té doby ji myšlenka pronásledovala pokaždé, když jela kolem. Dcera přitom byla chtěné a plánované miminko.

Pocit bezcennosti je typickým znakem poporodní deprese a v souvislosti se sebevražednými myšlenkami o něm ženy hovoří často. „Ještě předtím, než jsem začala uvažovat o tom, že se zabiju, jsem úplně ztratila iluze o sobě. Najednou jsem si v ničem nevěřila, podceňovala se a říkala jsem si, že jsem se nikdy neměla narodit, že jsem jedna velká chyba,“ vzpomíná na svou srážku s poporodní depresí Viki, u které se potíže objevily po porodu syna. Docházela ambulantně k psychiatrovi a brala léky, přesto ještě několik týdnů toužila po smrti, a dokonce i zvažovala způsoby, jak to udělat.

„Deprese je nemoc, která do velké míry naruší způsob, jakým člověk smýšlí o sobě i o světě kolem sebe. Pro matku v tomto stavu je velmi snadné vnímat ukončení života jako dobré řešení pro všechny – všem se přece uleví, tak jako jí,“ říká psycholožka Maria. Navzdory své profesi zažila i ona po porodu podobné myšlenky.

Z vnějšího pohledu mohou podobné úvahy vypadat nesmyslně a nepochopitelně, ale pro člověka v depresi mají svou vnitřní logiku, přestože je vlivem onemocnění odlišná od běžného nahlížení na svět. „Je jedno, jak je všechno kolem v pohodě, jak je dítě zdravé, jak vás blízcí podporují, s chemií se jenom vůlí nebo logikou porvat nedá. Pro mě třeba roztomilost mého syna nebyla útěchou, naopak jsem přemýšlela o tom, co jsem to za člověka, že ani s tak krásným miminkem nejsem šťastná,“ vypráví Maria. Podobně jako Katka a Viki došla k závěru, že není pro své děti dost dobrá: „Říkala jsem si, že když nejsem šťastná teď, nebudu už nikdy. Že si děti ani nezasloužím za to, jak jsem nevděčná a neschopná. A hlavně – že si zaslouží lepší matku.“

Až na úplné dno

Kromě pocitu bezcennosti provází poporodní depresi i silné utrpení, které je však slovy nesdělitelné. „Měla jsem s depresí zkušenost už před mateřstvím, nejvíc mě ale po porodu překvapilo, jak nečekaně se lze propadnout do úplné temnoty,“ pokračuje ve svém vyprávění Maria.

Podobně to vidí i Viki: „Bylo to nejtěžších 5 týdnů v mém životě. Vlastně jsem dodneška ráda, že jsem to přežila. Sáhla jsem si na dno a zjistila, že jsem taky jen člověk. Chtěla jsem umřít. Moc jsem to chtěla. Všechno vypadalo tak, že už to navždy zůstane. Zvláštní je, že jsem měla pocit, že jsem taková byla vždycky, ačkoliv to není pravda. Vždy jsem byla veselá, společenská a vážila si v životě maličkostí“. Poporodní deprese může vstoupit do života komukoli a velmi rychle ho převrátí naruby. Nezáleží na tom, jak silná, výkonná a život milující byla žena předtím, což je další společná nit, která prostupuje mnoha příběhy. V jednu chvíli jste plni radosti, lásky a (v rámci těhotenských možností) energie a o pár dnů později je vše zastřené tou nejčernější tmou, kterou si dovedete představit. A najednou je i představa smrti lákavá a vidina lepších zítřků se zdá nemožná.

Naprosto zásadní je proto rychle a snadno dostupná pomoc, které se zatím na mnoha místech ženám nedostává. „Aby měla žena šanci vidět někde v dálce záblesk naděje, potřebuje mít podporu. Ten, kdo se topí, potřebuje záchrannou ruku, která ho potáhne, i kdyby se jí zprvu nedovedl zachytit. Já měla štěstí na trpělivé a laskavé okolí, což mnoho žen nemá,“ shrnuje trefně Maria.

„Oproti jiným psychickým obtížím jsou ty perinatální specifické v tom, že vznikají v relativně krátké době, relativně rychle a v laicky naprosto nečekaném období. A málokterá žena má ve stavu poporodní deprese kapacitu sama si aktivně hledat pomoc a třeba i čelit předsudkům. Snadný přístup k informacím a kontaktům může být zásadní a rozhodující o dalším průběhu potíží. Takové ověřené kontakty, informace i podporu na jednom místě najdete v České republice jen v neziskové organizaci Úsměv mámy,“ říká klinická psycholožka a psychoterapeutka Renata Banášová.

Cesta ven

Katka, Viki i Maria si našly každá svou vlastní cestu ven a všechny dnes působí jako dobrovolné peer konzultantky v Úsměvu mámy. „Přestože jsem jako psycholog znala teorii i praxi, v nejhorší dny mě to nemohlo zachránit. Nakonec mi pomohly tři myšlenky – nechtěla jsem, aby „tohle“ bylo součástí příběhů mých dětí; všechna řešení (třeba sbalit kufr a odjet do Karibiku) jsou lepší než to definitivní; černé myšlenky jsou jenom myšlenky, nejsem to já,“ říká Maria.

Podobně mluví i Viki: „Největší vnitřní úlevu mi přinesla myšlenka, že pokud bych se zabila a za 20 let měla možnost se synem mluvit, jak bych mu vysvětlila, že jsem odešla a že za to nemůže, když to bylo po porodu?“ Viki vyhledala odbornou pomoc, přesto byla její cesta nahoru postupná. „Věděla jsem, že umřít můžu třeba hned, ale že to udělat nemusím. Že mám na veškerá rozhodnutí spoustu času. Začala jsem dělat vše postupně, jeden den jsem si vyčistila zuby. Druhý den jsem si namazala chleba. Brala jsem to krok po kroku.“

Katka odbornou pomoc nevyhledala: „Tehdy jsem neznala nikoho, kdo by podobnou zkušeností prošel. Myslela jsem, že jsem blázen a že se za to musím stydět.“ I Katka si ale našla nit, která jí nakonec pomohla potíže přestát: „Důvod, proč jsem se nakonec o sebevraždu nepokusila, by asi nikdo nečekal. Nechtěla jsem zůstat kvůli dceři ani kvůli sobě. Manželova maminka spáchala sebevraždu a já věděla, že mu to nemůžu udělat. Že nemůžu být další žena v jeho životě, která to vzdá a zabije se.“

Všechny tři příběhy statečných žen, které se rozhodly otevřeně mluvit o svém zážitku, mají naštěstí dobrý konec. Člověku se ale přesto honí hlavou myšlenka, kolik žen v podobné situaci své záchranné lano nenajde. Proto musíme dokola a dokola opakovat a ukazovat, že deprese umí mnohé – působí silné a nepřetržité utrpení, zastře naději, zbaví vás veškeré sebehodnoty, jeví se jako nezvratná – ale ve skutečnosti věčná není a v kvalitních odborných rukách je dobře léčitelná.   

To potvrzuje i Renata Banášová, odbornice, která se na potíže v období těhotenství a po porodu specializuje: „Ač se to ženám, které se nacházejí v akutní fázi poporodní deprese, zdá naprosto nereálné, jejich stav je celkem jednoduše léčitelný a také vyléčitelný. Záleží samozřejmě na mnohých okolnostech – na závažnosti potíží, v jaké fázi se potíže zachytily, zda byla žena někdy dříve léčena, nebo se jedná o první ataku a také na zázemí maminky. Někdy se opravdu jedná o izolovaný hluboký zážitek, který v kombinaci se zátěží, hormonální a jinou chemickou bouří způsobí těžké duševní stavy, jindy vše nasedá na životní historii ženy či aktuální situaci a na její osobnostní strukturu a dynamiku. Psychoterapeutický přístup je v obou případech lehce odlišný, nicméně vždy vede ke stabilizaci psychických funkcí a k návratu do běžného života. Nicméně navzdory všemu, téměř vždy tento hluboký zážitek zanechává v psychice otisk, který může být i zdrojem sebepodpory a růstu.“

Krásná stránka deprese

Jakkoli to zní nesmyslně, deprese má i své pozitivní stránky, které jsou však viditelné až zpětně. „Tyhle těžké stavy ve mně probudily obrovskou chuť žit. Jakmile začaly fungovat léky a já našla opět půdu pod nohama, vrátil se mi cit a začala jsem si vytvářet vztah k miminku. V ten moment jsem se podruhé narodila a vlastně dospěla. Stala jsem se mámou a nosila tento statut s hrdostí,“ uzavírá svou zkušenost Viki.

A podobný závěr dodává i Maria: „Zpětně dokážu být za svou depresi vděčná. Každý zážitek s naším životním příběhem něco udělá, i když byl bolestný. V mém příběhu se zkušenosti s duševním onemocněním staly cestou, jak umět podat klientkám pomocnou ruku, a bez mých vzpomínek by se moje práce možná ubírala jiným směrem. Každý smutný příběh se dá přepsat na hezký.“

Nezbývá než na závěr ještě jednou zopakovat to nejdůležitější. Deprese je kruté onemocnění, které vás snadno přiměje věřit, že už nikdy nebude dobře. Ve skutečnosti je ale dobře léčitelná a přechodná a řada žen ji po jejím překonání hodnotí jako důležitý životní zlom, který je posunul v tom nejlepším slova smyslu.