Chci tímto příběhem apelovat na ty, které jsou v podobné situaci, aby se nebály svěřit (byť jen jednomu člověku), aby to nezašlo příliš daleko…

V září jsem porodila druhé dítě ve svých 42 letech, první dítě se narodilo o šest let dříve. S prvním dítětem jsem měla jen rozhozené hormony, plačtivé období a pocity, že jsem špatná máma a že jsem ani děti neměla mít. Po šestinedělí to bylo lepší a zvládla jsem to bez medikace. Zato u druhého dítěte to bylo horší. V těhotenství jsem již měla malé noční úzkosti, že jsem stará máma a že už je pozdě na to mít děti a že to mělo přijít dříve.

Porod byl náročný tím, že jsem porodila víc jak 4kilové dítě, ale fyzicky jsem se cítila velmi dobře. Zato psychicky jsem na tom byla hůře, již v porodnici jsem byla plačtivá, nešlo mi kojení a neochota a zaneprázdněnost sester mi na sebevědomí moc nepomáhala. Myslela jsem si, že doma to bude celkově lepší, což také ze začátku lepší bylo.
Najednou jsem se ale začala necítit dobře, měla jsem pocit, že vše dělám špatně, že mě dítě prostě neusne. Zkoušela jsem ho dávat na různá místa, různě polohovat, ale on pořád nemohl zaspat a neusínal až do doby dalšího jídla. Večer často usínal pozdě, někdy i o půlnoci. Od dítěte jsem se téměř nemohla hnout a podle toho začala vypadat i naše domácnost.

Začala jsem se srovnávat s ostatními, jak to můžou zvládat s více dětmi. Měla jsem výčitky svědomí, že nemám naklizeno, že se nevěnuji své dceři, že nemám radost z právě narozeného miminka, atd. Říkala jsem si, kde jsou ty děti, co jen jí a spí – já to prostě neznám. Přestávala jsem si pomalu věřit i v základních  věcech jako je třeba příprava kojeneckého mléka.

Vše se stupňovalo, až jsem začala mít (hlavně v noci) časté bušení srdce, přehnanou kontrolu dítěte a veliké úzkosti nebo panické ataky. Vůbec jsem tomu nerozuměla, co to je, měla jsem pocit, že nepřežiju další noc a myšlenky typu co si tady beze mě rodina počne, jestli ještě někdy uvidím naše kamarády, jestli budu schopná řídit auto a další věci nesouvisející přímo s dítětem.

Přes den jsem měla místy pocity, že péči o dítě nezvládnu, že bych ho nejradši někomu dala a čekala jsem na vytouženou radost z dítěte, která se nedostavovala. Jednoho dne mi pomohla kamarádka, která mě poslala k doktorovi a tak jsem se dostala do psychiatrické ambulance, kde mi byla nasazena antidepresiva.

Můj stav se nelepšil, úzkosti byly čím dál větší, přestala jsem brát prášky, komunikovat s rodinou (moje komunikace se omezovala na slova ano a ne), nemohla jsem jíst, měla jsem sevřený žaludek, přestala chodit ven, přestala jsem se svěřovat, ležela jsem jen v posteli a neměla zájem o dění kolem dítěte, o něj se starala převážně babička a partner. Můj partner se domníval, že mi pomůže příchod kamarádek a mojí mámy, ale ani to nepomohlo.

Shodli se na tom, že je třeba mě odvézt na psychiatrické krizové centrum. Tam si mě nechali a hospitalizovali mě na uzavřeném oddělení po dobu 1 měsíce. Prvních 14 dní jsem jen ležela, nezajímal mě okolní svět, prášky teprve zabíraly, byla jsem utlumená, bez energie. Bylo těžké se přinutit k běžným nejen hygienickým činnostem.

Po dvou týdnech nastalo zlepšení, aktivně jsem se zajímala, co se děje v nemocnici i mimo ni, účastnila se terapií, začala komunikovat s rodinou a spolupacienty, prášky začaly zabírat. Začala se mi vracet chuť do života a začala jsem se těšit na své milované druhé dítě. Můj pobyt mi pomohl v tom, že jsem měla čas utřídit si myšlenky, antidepresiva a antipsychotika v tom, že jsem opět získala radost a chuť do života. Mé kamarádce jsem dodnes vděčná, že mě přinutila zajít k doktorovi a řešit to a mým blízkým, že mě nechali hospitalizovat. Jsem již 3 měsíce doma a zpětně nemůžu pochopit, jak jsem se mohla do tohoto stavu dostat, když mám doma tak úžasné a zdravé děti, které jsem si vždy přála mít a které mi dělají radost.