Martínek byl velmi chtěné a očekávané miminko. Po inseminaci se konečně zadařilo a já otěhotněla. Nechtěla jsem dál učit a zůstala doma na rizikovém těhotenství. Ve škole mě trápila hrozně problematická třída, kde jsem se neustále rozčilovala a nervovala, a tak jsem si řekla, že trochu klidu mi prospěje. Moje úzkostlivá povaha se sice obávala prakticky všech možných vad, těhotenské cukrovky atd., ale jinak jsem své těhotenství prožívala dobře.

V osudný den jsme odjeli do Rokycanské nemocnice a já po šesti hodinách porodila zdravého a krásného chlapečka. Paní doktorka mi vysekla pochvalu, že jsem na prvorodičku zvládla vše přímo ukázkově, což mě potěšilo.

V nemocnici probíhalo vše dobře, Martínek byl velmi hodné a klidné miminko. Já vše brala s nadhledem a připadalo mi, že na tak významnou situaci se mé jinak velmi intenzivní emoce drží docela zpátky. Nepřicházely vlny lítosti, žádné blues, příval lásky, prostě pohoda.

Doma jsem začala kojit, kojení mi šlo přímo skvěle, naprosto bez problémů. Jen mi připadalo, že nic nemá obvyklý řád, že se nemám ve dne o co opřít, že jsem taková nějaká ztracená a čekala jsem, kdy se to celé začne lepšit a dostávat nějaký tvar, ale to se nestalo…

Čtvrtý týden šestinedělí jsem zavadila o hlavičku Martínka během kojení, strašlivě mě to vyděsilo, bála jsem se, že jsem mu ublížila. Pak mě jednou při žehlení ovládla představa, že na něho může ta žehlička spadnout a popálit ho. To mě dost vyděsilo, připadalo mi, že je poměrně jednoduché miminku ublížit a viděla jsem potenciální hrozby skoro všude. Zcela mě ty myšlenky ovládaly.

Jednou v noci se přihodilo, že v naší ložnici lezli dva pavouci, byli docela velcí a já se jich opravdu štítím. Manžel tvrdil, že jednoho z nich zabil, ale nestalo se tak. Po jeho odchodu na ranní směnu pavouk znovu vylezl zpoza skříně. Dostala jsem panickou hrůzu, že vleze na Martínka. Pavouka jsem zabila, ale připadala jsem si jako v nějakém filmu, třásla jsem se a nemohla usnout. Zanedlouho se na koberci objevil druhý, strhla jsem skleněnou lampičku a rozbila ji na drobné střípky. Strašně jsem se bála, že si nějaký z nich zapíchnu do nohy, běžela jsem do komory, kde máme vysavač, ale v cestě se objevil třetí pavouk na podlaze v obývacím pokoji. Vím, teď už to celé musí znít opravdu šíleně, ale skoro bych přísahala, že je to právě tento moment, který odzátkoval všechny ty démony v mé hlavě. Když jsem si konečně lehla, nemohla jsem usnout. Srdce mi bušilo a poléval mě studený pot. Malý se probudil a já ho nakrmila, ale nemohla jsem se najednou zbavit myšlenky, že jej chci uhodit. Strašně moc jsem ho chtěla uhodit, ta emoce byla silná, musela jsem se strašlivě ovládat. Nakonec jsem asi na hodinu usnula a modlila se, aby mě tato představa do rána opustila, ale nestalo se tak. Při každé manipulaci s Martínkem mě to napadalo znova a znova. Výjevy té scény se mi kupily v hlavě a já nevěděla co s tím.

Svěřila jsem se rodině, tou dobou jsem už strašně málo jedla a skoro nespala. Na psychiatrické ambulanci ve FN Lochotín mi pan doktor napsal Zoloft, ale o mých představách ublížit miminku nevěděl, strašlivě jsem se za to styděla a neřekla mu to, svůj stav jsme interpretovala jako strach o Martínka. Začala jsem brát lék, ale ani já, ani Martínek jsme nespali. Něco bylo špatně a můj stav se nadále zhoršoval. Při procházkách mě napadalo, že vjedu s kočárkem pod projíždějící auta, že to skončím, že nemá cenu žít dál…můj život mi připadal v troskách.

Jednoho rána, po několikadenním nevyspání, po dvoudenním půstu, po křečích v břiše, třasu, studeném potu, strachu, že omdlím, jsem prosila svoji rodinu, aby mě odvezla do nemocnice. V té chvíli jsem Martínka nedokázala ani pochovat. Nechtěla jsem.

Ve FN Plzeň jsem už zcela odevzdaně přiznala všechny bludy, myšlenky a démony, kteří se mnou v té chvíli trávily už 24 hodin denně.

Pan doktor mi oznámil, že musím v nemocnici zůstat a mně se strašně ulevilo. Konečně klid. Nemusím se bát, že mu každou chvíli ublížím.

Na oddělení na mě čekalo jediné volné lůžko: klecové. Bylo to jako ve filmu. Všude podivní lidé, neznámí doktoři. Sestřička mi dle pokynů pana doktora zatáhla prsa, aby se zastavilo kojení. Dostala jsem nějaký lék a lehla si. Manžel mi přivezl věci, brečeli jsme v pokoji s klecovým lůžkem. Martínek byl v péči mojí mamky a mého muže. Hrozně mě bolela hlava a toužila jsem spát, ale to nešlo. Nakonec jsem usnula.

Ráno jsem se probudila, moje mikina byla docela promočená, špatně se mi dýchalo a u oběda jsem omdlela, utažená prsa udělala své. Odvezli mě na jiný pokoj, kde byly tři pacientky. Dvě ženy po pokusu o sebevraždu a jedna mladá maminka, která prožívala podobné pocity jako já. Najednou jsem nebyla sama! Sblížily jsme se a hodně si povídaly, ale ji za dva týdny propustili, zatímco mě čekalo ještě dalších pět týdnů hospitalizace. Zyprexa, neurol, citalec, dvanáct léků denně ze mě udělalo chodící zombie, které bylo všechno jedno. Můj stav nebyl o moc lepší, ale byla jsem schopná nějak fungovat, a tak jsem se vrátila domů.

Každý den byl jen utrpením, které mělo na chvíli skončit večer, kdy jsem si zase mohla lehnout a nepřemýšlet o tom, že chci Martínka uhodit. Všechno mi bylo tak říkajíc putna, nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo, neustále jsem se zaobírala myšlenkou, že všem bude beze mě líp, že to skončím. Jindy mě zase napadalo, že ublížím svým nejbližším. Vzpomínám si, jak jsem potkala svoji kamarádku z práce a celou dobu naší konverzace jsem měla chuť jí dát facku. Nepoznávala jsem se, bylo to jako pozorovat svůj život ve výloze, žít cizí příběh. Do mého výčtu léků zavítal haloperidol, ten mi trochu pomohl, ale udělal ze mě prakticky mrtvolu, v noci by mě neprobudila ani rána z děla, natož pláč malého miminka, které se dožaduje pravidelné stravy. Všechno obstarávala moje máma a můj muž, pomáhal můj táta, ale celou situaci nesl velmi špatně a myslím, že v té době už trpěl regulérní depresí.

Vánoce toho roku si vůbec nepamatuji, vím, že jsem se je snažila přežít a bylo mi pořád mizerně, vzpomínám si, že jsem měla pocit, že se mi myšlenky trhají před očima, že je nedokážu udržet pohromadě. Pořád mě brněla ruka od toho, jak nutkavý pocit uhodit Martínka jsem měla. Bylo mi špatně ze mě samotné, chtěla jsem všechno skončit, přemýšlela jsem o tom prakticky neustále, proto pro mě bylo vysvobozením, když mi na ambulanci oznámili, že mě musejí hospitalizovat znovu. Sbaleno jsem měla téměř okamžitě, do nemocnice mě vezl táta a za dveřmi oddělení C akutní péče se úplně zhroutil. To mi vyprávěl až později. Ošetřoval mě tentýž lékař, můj případ dobře znal a nemusela jsem tedy někomu docela cizímu vyprávět od začátku svůj příběh, to byla velká úleva. Pan doktor mi opět zcela „překopal“ léky, mým antidepresivem se stal lék jménem fevarin. Po týdnu jeho užívání jsem najednou dostala chuť do života, všechno se zlepšilo, spaní, začalo mi chutnat a měla jsem energii. Vzpomínám si, že jsem se šla projít, koupila si něco na sebe a šla do kina! Dost neuvěřitelný obrat. Za měsíc jsem byla doma, ale nebyl všemu konec. Už jsme se cítila lépe a občas se i smála, našla jsem si kamarádku, která měla  stejně starého chlapečka, a chodily jsme spolu na procházky. Stále jsem se obávala být s Martínkem sama, byla jsem neustále obestoupena strachy, že mu ublížím. Nevěřila jsem si, jako máma jsem si připadala k ničemu, trávila jsem s ním hodně času, ale vždy jsem potřebovala být obklopena nejbližšími. Tou dobou mě sužovalo, že bych mohla Martínka uškrtit, pořád dokola jsem si to iracionálně přehrávala v hlavě, i když jsem se fyzicky cítila mnohem lépe, jedla jsem, začala přibírat a dobře jsem spala, moje hlava nebyla zdaleka v pořádku. Tyto představy mě zahlcovaly od rána do večera, staly se takřka obsesivními myšlenkami.

Nastoupila jsem do stacionáře při FN Lochotín, tříměsíční intenzivní terapie mi dost pomohly a seznámily mě s mojí terapeutkou, paní doktorkou, která ze mě při individuálních sezeních dokázala sejmout neuvěřitelná břemena nejhorších tajemství, která jsem do té doby nebyla schopná nikomu přiznat. Po terapiích u ní, kde jsem po stacionáři pokračovala, se mi výrazně ulevilo, věci se začaly pomalu uzavírat a některé zážitky ztratily svoji hrůzu, zkrátka mi bylo mnohem lépe. Občas se ještě vyskytovaly iracionální strachy, návaly úzkostí, ale postupně jsem docela odbourala neurol a fevarin, lamictal a haloperidol zůstaly základy mojí léčby. Moje ambulantní lékařka mi mnohokrát pomohla ve chvílích, kdy jsem přestávala věřit. Vždy mě dokázala uklidnit a vrátila mě zpátky do života.

Do normálu jsem se začala vracet kolem roku našeho Martínka, život mě opět bavil, sice jsem začala nemile přibírat, ale podařilo se mi odbourat haloperidol. Stále navštěvuji terapeutku, moje paní doktorka sice odešla na mateřskou dovolenou, ale mám skvělou slečnu psycholožku, která mi naprosto neuvěřitelným způsobem pomáhá. V mém srdci už napořád zůstane vděk několika lidem: panu doktoru Hudečkovi, primáři psychiatrického oddělení FN Lochotín, paní doktorce Dočkalové, mé ambulantní lékařce a paní doktorce Skálové, mojí první terapeutce, jsou to lidé s velkým L, lékaři s velkým L, kteří mi zachránili život. Moje rodina zažila neobyčejnou zkoušku a dodnes všichni cítíme tuhle jizvu, která v nás už zůstane napořád. Moje rodina: Martínek, můj muž a mí rodiče jsou pro mne vším.

Jsem ráda, že jste si poslechli můj příběh. Přeji všem jen zdraví a chuť do života!