Ani přesně nevím, kdy to začalo. Přicházelo to postupně. Když byl malýmu asi rok, uvědomila jsem si, že se mnou asi není něco v pořádku. Furt jsem se jen bála, snad úplně všeho, i když jedný konkrétní věci úplně nejvíc.

Popisy poporodní deprese na mě docela seděly, ale zase ne úplně, taky jsem si uvědomovala, že mám už z dřívějška obsedantně kompulzivní poruchu, ale spíš jen přehnaný kontrolování, jestli jsem pořádně zavřela dveře nebo vypla vařič, neuvědomovala jsem si, že přehnaný strach ze špíny a drhnutí různých skvrn funguje stejně.

Náhodou jsem objevila na stránkách Úsměvu mámy článek o poporodní obsedantně kompulzivní poruše a konečně jsem zjistila, co mi je, i když to s tou depresí a úzkostma hodně souvisí, je to asi trochu jiný. Začla jsem chodit na psychoterapii, snad po každým sezení jsem si myslela, že už jsem přišla na to, v čem je problém, ale i tak jsem se bála chodit ven, nakupovat a vařit, i když o něco míň.

Asi po devíti měsících jsem se rozhodla s terapií přestat, protože jsem se motala v tom samým a přišlo mi, že už se v tom hrabat dál nechci. Byl zase podzim jako tenkrát před rokem a měla jsem furt problémy a strach, jen se mi to přesunulo ještě víc do myšlenkový sféry. K o něco už menšímu strachu z konkrétních věcí se ještě přidal strach z toho, jestli když něco udělám nebo neudělám, tak se mojí vinou někomu něco stane.

Byly dny, kdy jsem se bála cokoliv udělat nebo to musela opakovat, aby se někomu něco nestalo. Furt dokola si mýt ruce, natáčet vodu do skleničky, když se chci napít, přepisovat slova, který napíšu, zhasínat a rozsvícet a plno dalších každodenních věcí. A k tomu furt ten strach, že venku do něčeho hnusnýho šlápnu, na něco šáhnu nebo na mě šáhne někdo cizí.

Když jsem skončila s terapií, začla jsem chodit na setkání s holkama s poporodníma depresema a úzkostma a to mi pomáhá teď víc. Necítím se jako ta jediná divná, ale vidím, že se to prostě může stát, i když se člověk snaží sebevíc a možná přávě proto.

Plácám se v tom asi rok a půl, furt přeskakuju divný skvrny na ulici, bojím se mýt ovoce a zeleninu a nejsem schopná jít sama nakoupit, taky se často bojím udělat sebemenší pohyb, abych něco někomu nezpůsobila tou myšlenkou, která se mi zrovna honí hlavou, ale antidepresiva brát nechci.

Furt se mi chce zvracet, když mě něco vyděsí, a celá se rozklepu. Je to ale už zase o něco lepší, mám víc chuť dělat věci, co mě baví. Čtu, píšu a zase chci začít malovat.

A co mi pomohlo? Díky terapii jsem si hodně věcí ujasnila, víc si vážím toho, co je pro mně důležitý, i když to můžou být jen drobnosti, a nedělám věci jen kvůli tomu, že bych měla, ale protože je dělat chci. Setkání s holkama mi pomáhá vědět, že v tom nejsem sama, že i když máme každá svůj příběh, tak je to v něčem podobný. A hlavně mi pomáhají moji dva kluci, syn a manžel. Bez manžela bych se asi za poslední rok a půl ani nenajedla a díky malýmu, kterej objevuje svět a hodně se směje, se snažím vidět svět zase dětskýma očima se zájmem a radostí. Taky jsem ráda, že jsem to nevzdala, a snažím na sebe být hodná.