Na moje vysněné miminko jsem si počkala celých dlouhých pět let. Za tu dobu jsem stihla absolvovat 6× IVF (umělé oplodnění) a pár inseminací. Bohužel, nic nevedlo k mému vysněnému cíli – mít miminko. Tak jsem vsadila ještě na vyšší kartu a vyměnila jsem partnera a s ním jsem hned po půl roce vztahu otěhotněla. Byla jsem neskutečně šťastná….

Totální štěstí netrvalo moc dlouho, protože asi od pátého měsíce těhotenství jsem začala trpět občasnými úzkostnými myšlenkami, např. „Co když můj život nemá smysl?“ nebo „Co když si píchnu do břicha nůž?”. Snad nejhorší byla moje obava „Co když budu mít po porodu laktační psychózu?“…Ty myšlenky byly úplně zcestné, ale přesto jsem se jich šíleně bála. Už v těhotenství jsem docházela k psycholožce a psychiatričce. Obě mě ujišťovaly, že u mě nehrozí žádné větší riziko psychózy, než u každé jiné nastávající maminky, ale nějak se jim nepovedlo mě uklidnit.

Porod jsem měla nakonec vyvolávaný 9 dní po termínu. Vše proběhlo, až na malé komplikace, celkem hladce a já měla najednou v rukou konečně svoje vytoužené miminko. Byla jsem totálně šťastná, ale opět ne moc dlouho. Čtyři týdny po porodu se mi rozjely úzkostné myšlenky typu „Co když miminko vyhodím z okna? Co když ho píchnu nožem, nůžkami, vidličkou? Co když mu budu chtít něco udělat?“. Těch věcí jsem vymyslela nespočet, ale byl to pro mě signál okamžitě zase navštívit moji doktorku. Ta mě ujistila, že je to celkem normální stav u úzkostných lidí, jako jsem já. Že má v péči spoustu maminek, kterým se děje to, co mně. Já jsem si od ní dobrovolně nechala napsat antidepresiva, protože jsem doufala, že mě z toho dostanou. Stav se mi cca na týden ještě víc zhoršil, ale pak už začalo jít vše k lepšímu. Větší účinky jsem začala pociťovat cca po pěti týdnech braní léků. Ale myslím si, že úplně nejdůležitější je věřit odborníkům, že když říkají, že nic nehrozí, a že se v těch myšlenkách má člověk hlavně přestat šťourat. Je to běh na dlouhou trať, ale teď už věřím, že to opravdu funguje. A také vím, že myšlenky, ze kterých má člověk až panickou hrůzu, že by je mohl uskutečnit, jsou ve skutečnosti opravdu jen myšlenky.