Když jsem byla těhotná, najednou jsem si připadala volná a šťastná. Všechny stresy z práce a okolí zmizely. Těšila jsem se na den, kdy si svoji holčičku pochovám. Pak nastal den porodu, byla jsem naprosto klidná a spokojená. Porod byl ale těžký a nakonec to vyřešily kleště. Bylo to pro mě trochu děsivé (a pro manžela ještě víc). Ale pak jsem najednou měla v náručí svoje dítě. Takový uzlíček. Jen na mně ležela a já čile konverzovala s doktorem o jeho porodních zkušenostech…

Když jsem měla odejít na pokoj, zjistila jsem, že nemůžu chodit. A pak, že nemůžu svoje miminko ani zvednout. V nemocnici, to bylo náročné, ale těšila jsem se domu, že budu ve svým a všechno bude nádherné. Ale nebylo. Nevěděla jsem, jak mám dítě chytit, kdy kojit, kdy spát. Bála jsem se chodit ven, aby malá něco nechytila. Byla jsem v izolaci. Často jsem plakala, že to nezvládám a že jsem špatná máma. Když jsem se podívala na svoji holčičku, viděla jsem jen mimino, které mě ani nefixuje očima. Měla jsem velké výčitky. Bylo mi smutno. Chyběli mi kamarádi a známí, ale zároveň jsem měla obavy jít dál za okraj svojí čtvrti.

Po čtvrtém měsíci od porodu se to zlepšilo. Začala jsem chodit do mateřského centra (už jsem se po očkování nebála). Víc jsem spala. Bylo mi fajn. Ale stálo to hodně sil, abych vylezla ze své ulity. Možná, kdybych se tenkrát nehecla, že to zvládnu, tak bych skončila doma s nějakou fobií. Byla by to škoda, protože poporodnímu splínu se dá ubránit. Je dobře, že je stále víc informací, aby maminky mohly zdravě pečovat o sebe i miminko.