Můj příběh se odehrál před dvěma lety, jsem tedy mámou dvouletého syna. Těhotenství jsem měla naprosto bezproblémové a pohodové, žila jsem celkem kulturně, mohla vyjít kdejaký kopec, chodila plavat, na jógu, žádné psychické potíže, ani obavy z porodu se mě netýkaly. S manželem jsme se připravovali na miminko, zařizovali věci pro něj. Představovali jsme si jaké to bude, až tu ten malý člověk bude s námi…
Syn se narodil v 38 tt., ovšem porod byl nakonec vyvolávaný, protože mi odtekla plodová voda a neměla jsem kontrakce. Na porod nevzpomínám vůbec ráda, porodní asistentka mě nutila ležet, zjevila se vždy na chvíli, jen vyhrkla instrukce a byla pryč. Kdybych s sebou neměla manžela, tak vůbec nevím nevím. Bohužel se neodloučila placenta a začala jsem velmi rychle krvácet (v těhotenství jsem měla anémii), takže smrti jsem se dotkla poměrně citelně. Po porodu jsem omdlévala a vůbec se nebyla schopna o sebe postarat, bylo mi neuvěřitelně zle. Miminko bych ani neudržela v náruči. Jelikož jsem porodila před koncem návštěvních hodin, zůstala jsem v porodnici sama a bylo mi hrozně. V noci mi poprvé dovezli syna na kojení, bohužel jsem nebyla schopná se ani posadit, nic. Bylo mi stále na omdlení, jen jsem zvedla hlavu. Sestra, která přijela, mi syna přiložila a když jsem jí řekla, že je mi strašně, že nezvládnu jej ani udržet, tak odjela s tím, že má plné oddělení. Měla jsem strašný strach, že miminko upustím, motala se mi hlava, bylo mi fakt strašně. V porodnici na mé prosby a obavy v podstatě nikdo nereagoval. Den po porodu jsem dostala transfúzi krve a když jsem chtěla na vizitě probrat svůj porod, nikdo se mnou nechtěl mluvit, vše je prý v pořádku. A myslím, že právě tady začaly mé problémy.
Syn měl nakonec žloutenku, takže z porodnice jsme odjížděli 6. den. Nemohla jsem spát, kojení mi nešlo, začala jsem se všeho bát, bála jsem se o syna starat sama. Nechtěla jsem s ním být ani minutu o samotě. Hlavou mi vířily strašné myšlenky: Že by bylo lepší, kdybych opravdu při porodu vykrvácela, že beze mě bude manželovi a synovi lépe. Bylo mi neustále špatně, měla jsem pocit, že když usnu, moje osobnost se rozštěpí na tisíce kousků a skončím v blázinci. Naštěstí mám skvělého manžela, takže jsme se společně snažili najít mi odbornou pomoc. Zkusila jsem psychologa i krizové centrum, ale tam mé potíže odbyli s tím, že je to šestinedělí, a že to prostě přejde. V krizovém centru mě poslali domů s léky na uklidnění. Já ale věděla, že to co se mi děje je celkem průser. Manžel mi pak našel skvělou psychiatričku, která hned po prvním sezení poznala, že je to vlastně posttraumatická stresová porucha z porodu. Nasadila mi antipsychotika a antidepresiva. První dva týdny jsem musela užívat i prášky na spaní a péči o miminko převzal manžel. Docházela jsem na terapie a můj stav se začal zlepšovat. Musela jsem se smířit s tím, že nebudu kojit. Když to teď hodnotím zpětně, tak to, že jsem nekojila, byla jedna z věcí, co nás doma všechny v tu chvíli zachránila. V noci se mohl manžel věnovat synovi. Myslím si, že to že se manžel musel starat o novorozené miminko chvilku sám, má vlastně velmi velký vliv na jejich vzájemný vztah (pozitivní věc :)). Na intenzivní terapie jsem docházela půl roku a stejnou dobu brala i léky, které jsem se po té rozhodla pomalu vysadit. Byla jsem si již jistá, že to bez nich prostě zvládnu. Dodnes vůbec nevím, kde se ve mě vzal ten hlas, který mi dva týdny po porodu dodal odvahu vyhledat odbornou pomoc a nebát se o tom mluvit. Bez podpory manžela by to ovšem nešlo, takže za to mu patří můj velký dík. Stejně tak synovi, že to se mnou hlavně ten první rok zvládl a nyní je to již dvouletý usměvavý objevitel světa.
Závěrem bych chtěla všechny maminky, které se dostanou po porodu do psychických obtíží povzbudit, aby, když cítí, že to nezvládají, se nebály vyhledat obornou pomoc. Moje zkušenost je taková, že čím dříve se budete věnovat samy sobě, tím lepší pro vás, pro děťátko a vaši rodinu. Navíc to co v tu chvíli vnímáte naprosto bezvýchodně a neřešitelně, můžete s odstupem času vyhodnotit i jako dobrou zkušenost. Toho jsem nyní schopná i já. Vím, že ta doba byla hodně náročná, ale zároveň mi i hodně dala, pomohla mi řadu věcí si o sobě a o světě uvědomit (zní to jako klišé, ale je to prostě tak :)).
CHCI SI PŘEČÍST DALŠÍ PŘÍBĚHY