Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná a bezmocná. Tu noc jsem spala zase asi jen dvě hodiny a vzbudila se strachem o malého…

Nevím, jak svůj příběh začít. Možná tím, že se můj příběh odehrával tehdy, kdy můj syn měl tři měsíce. Všechno to začalo tím, že můj synek často plakal. Mysleli jsme si, že ho bolí bříško a tak jsme zkoušeli různé rady, jako je masáž bříška, masáž chodidla, pití fenyklového čaje. Teď už víme, že pláč byl kvůli tomu, že měl hlad. Já jsem v tu dobu ještě kojila a nedokázala jsem si připustit, že mám málo mléka. Kojila jsem ho někdy až půl hodiny…

Jednoho dne můj synek plakal už od rána a plakal hodně a já se z toho rozbrečela taky. Brečela jsem tak moc, až jsem z toho dostala jakýsi záchvat pláče. Už tehdy mi mělo dojít, že se se mnou začíná něco dít. Ten den jsme měli jet k našim rodičům na Vysočinu, abychom oslavili moje narozeniny. Já jsem měla za úkol zabalit věci, které jsme potřebovali s sebou. Nebyla jsem však ničeho, kromě pláče, schopna. K večeru přišel můj manžel z práce a se zabalením věcí mi pomohl. A tak jsme vyrazili směr Vysočina.

Na návštěvě mých rodičů si na mě naši všimli, že se něco děje. Je nutné ještě napsat, že jsem se tenkrát hodně bála o malého. Bála jsem se, že onemocní, protože zrovna řádila chřipka. Můj strach byl dokonce tak velký, že jsem své mamce zakázala pochovat si malého. Ten den večer jsem si o svých pocitech popovídala se svým manželem. Ten byl rád, že jsem se mu po dlouhé době svěřila a všechno mu řekla.  Manžel si všimnul, že při povídání, se nedokážu soustředit na myšlenky a mluvím nesrozumitelně. Moje myšlenky a strach o malého byl tak velký že jsem nemohla spát.

Další den jsme vyrazili na návštěvu k manželově mamince a dědovi. Tam můj strach o malého stále přetrvával. A protože jsem byla nevyspalá a vyčerpaná, tak si manžel se svojí mamkou vzali malého na procházku a já tak měla možnost se vyspat. Nebyla jsem však schopna ani na půl hodiny zabrat. V noci tomu nebylo jinak. Spala jsem maximálně dvě hodiny. Byla jsem unavená a vyčerpaná.

Můj stav se pomalu, ale jistě zhoršoval. Nechtěla jsem ani jíst. Cestou z Vysočiny jsme se stavovali ve městě, kde jsem viděla manželova dědečka. Ten tam ale ve skutečnosti vůbec nebyl. Cestou domů jsem se několikrát ptala manžela, kam jedeme a ten mě ujišťoval, že jedeme domů.

Dorazili jsme domů a já si dala sprchu. Manžel vzal malého do kočárku a vyrazili na procházku, abych se aspoň na chvilku prospala. Mně to ale zase nešlo. Měla jsem plnou hlavu různých myšlenek a hlavně strach o malého. Když manžel přišel z procházky, uvařil jídlo, abych se konečně najedla. Snědla jsem toho málo, ale alespoň něco. Pomalu se blížil večer a mě nebylo vůbec dobře. Byla jsem nevyspalá, vyčerpaná a bezmocná. Tu noc jsem spala zase asi jen dvě hodiny a vzbudila se strachem o malého. Probudila jsem manžela a pověděla mu to. Ten mě ujistil, že malej je v pořádku, ať spím klidně dál. Nešlo to. Můj strach byl mocnější než já. Zrovna byl čas na kojení, a tak jsem si vzala malého k sobě a kojila jsem. Při tom jsem si povídala s manželem. Hovor plynul a já jsem únavou začínala plácat nesmyslné věci. Manžel zpozorněl a začal zjišťovat, jak moc jsem na tom špatně. Byla jsem na tom hodně špatně. Rozhodl se tedy zavolat na psychiatrické oddělení a poradit se s odborníky, co má v tomhle případě dělat. V tu dobu jsem nevnímala, kam přesně volá. Byla jsem zmatená a unavená. Na psychiatrickém oddělení manželovi poradili, ať společně se mnou přijedeme. Dorazili jsme na psychiatrii a já stále netušila, kde to vlastně jsme. Po nějaké době, co jsem se rozkoukala, jsem zjistila, že jsme na psychiatrickém oddělení! Řekla jsem si, že tu nechci být, a že si raději zlomím ruku, aby mě převezli jinam. Při přijetí jsem nebyla schopna souvisle mluvit s paní doktorkou, takže za mě mluvil manžel.

Hospitalizovaná jsem byla něco málo přes dvacet dní. Jelikož jsem do poslední doby kojila, dostala jsem léky na zastavení laktace. Moje prsa obvázali kusem prostěradla, aby se mi netvořilo mléko. Dostala jsem léky a po dlouhé době jsem se v klidu vyspala. Z hospitalizace si pamatuju jenom útržky, jelikož jsem byla pod silnými léky. Bála jsem se, že v nemocnici zemřu. Ten pocit byl tak moc veliký, že jsem se rozbrečela a bezmezně jsem tomu věřila. Měla jsem taky pocit, že v nemocnici jsem z nějakého vyššího důvodu, že to někomu důležitému pomůže. Byla to ale hloupost. Měla jsem pocit, že mě doktoři sledují, a že se napojili na můj mobil a kontrolují s kým si píšu. Jelikož léky nezabíraly a můj stav se nelepšil, doktoři přistoupili k elektroléčbě. Elektroléčbu jsem absolvovala pod narkózou celkem šestkrát. Při páté elektroléčbě jsem byla zase při sobě a zjistila jsem, co to se mnou vlastně dělají. Při šestém zákroku jsem se hrozně bála, abych to přežila. Doktorka se jenom usmála a uklidnila mě. V průběhu hospitalizace jsem měla povolené vycházky domů ke své rodině. Celou tu dobu, co jsem byla v nemocnici se o našeho synka staral můj manžel. A v době návštěv, kdy manžel byl u mě v nemocnici, se o malého starala sestra a kamarádi. Po proběhlé elektroléčbě se můj stav hodně zlepšil a mě propustili z nemocnice domů.

Našla jsem si psychiatra, ke kterému teď  pravidelně docházím. Léky musím stále brát, ale cítím, že už je všechno zase v normálu. Jsem šťastná, milující maminka ročního kloučka.

V propouštěcí zprávě mám napsanou diagnózu: akutní a přechodné nespecifikované psychotické poruchy. Jsem ráda, že mám tohle období za sebou a chci vzkázat všem maminkám, které si prochází něčím podobným, ať se nevzdávají a zavčas vyhledají odbornou pomoc. Tímto bych taky chtěla poděkovat sestře, kamarádům a v neposlední řadě hlavně svému manželovi, který mi je velkou oporou. Děkuju!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020