Měla jsem šíleně stažený žaludek a hrozný pocit, že mě nic nebaví a že nejsem schopna najít jedinou radost v životě.

Na příchod malé jsem se dlouho těšila a připravovala. Nakoupila knížky, spoustu věcí na malou, téměř vše bylo v mé režii. No a Jak to všechno začalo? První tři měsíce byly těžké, protože malá hodně plakala (prdíky, reflux, moc mléka, které nezvládla správně pít, no a k tomu pláč za veškeré nové vjemy nebo zážitky – Viki je velmi citlivá a vnímavá)…

Během této doby jsem byla já z nás dvou s manželem ta více nad věcí. Já, která vstávala k malé a nechala manžela v noci spát a já, která s ní byla dnes a denně – to vše s láskou a velmi ráda. Zároveň ale i já, která seděla na Googlu od rána do noci a velmi se bála, aby dělala vše tak, jak se má a aby byla malá zdravá, šťastná a měla dost podnětu i odpočinku. A když něco nešlo podle knížek, bála jsem se, že jsem špatná máma. 

Na podzim se mi začaly zdát divné sny. Byly děsivé, často nesmyslné a já začala mít zvláštní strach o své blízké – že se jim něco stane a já o ně přijdu. Našla jsem v nich ale i poselství a pozitivum – měla bych pomáhat lidem a více se věnovat rodině. A lidé jsem i já, což  jsem tehdy ještě nebrala vážně. Hlavně tu být pro ostatní. V tu dobu jsem ještě v noci mohla spát. 

Delší dobu jsem si nahmatávala na patě bulku a rozhodla se jít si ji nechat vyšetřit. Kuří oko mělo být odstraněno, já dostala šíleně bolestivou injekci do paty a info, že nesmím 14 dni pořádně chodit, procházky minimálně týden nepřichází v úvahu. Kombinace bolestivé injekce, strachu o malou, vyčerpaní, hormonů a izolace… No a tak to všechno začalo. 

Začalo mi být tísnivě. Den se vlekl tak, že mi každá minuta přišla jako hodina, já měla šíleně stažený žaludek a hrozný pocit, že mě nic nebaví a že nejsem schopna najít jedinou radost v životě. Kdo má rád Harryho Pottera jako já – jako by vám mozkomorové vysáli veškeré štěstí a radost. A vy se děsíte každé další minuty a nechcete být.

Měla jsem šílený strach z toho, že se zblázním. Nedokázala jsem chvíli nemyslet na nic jiného než na to, že je mi ke zbláznění. Pořád se mi honily hlavou pochmurné myšlenky a nešly zahnat. Trošku pomáhala dechová cvičení, kardio cvičení a studená sprcha, ale vždy jen na chvíli. Panikařila jsem, volala na linku bezpečí, kde mi řekli, ať jdu k lékaři a nechám si napsat antidepresiva. Co mi může být mi ale nikdo nebyl schopen říct. 

Díky své práci manažerky a koučky, co byla vždy připravena rychle jednat a pomáhat druhým jsem se snažila rychle jednat i teď. Tentokrát jsem ale pomoct potřebovala já. Psala si s pár kamarádkami, kde některé mi řekly, že je normální, že mě nebaví být s malou doma, že to má skoro každá máma (tady kamarádky neobviňuji, to jen ukazuje, jak málo se o tomto problému ví a mluví). Pak kamarádky, co mi doporučily řešit s psychoterapeutem. 

V tu chvíli jsem zavolala mamince a poprosila ji, jestli by k nám někdy nepřijela, že mi je zle. 

Máma přijela a můj stav vygradoval silnými úzkostmi. Nemohla jsem tři noci v kuse spát a nemohla jsem jíst. Měla jsem stažený žaludek a bála se, že se zblázním. Ležela jsem u maminky v posteli, tulila se jako malá holčička a ona netušila co mi je. Tak mě uklidňovala, že to bude dobré, že mi pomůže meduňkový čaj a speciální brýle na zlepšení spánku. Nic nepomáhalo, jen ten čaj nebo trošku vína těsně po večerním nakojení, ale to jen párkrát a případně na chvíli. Máma mě utěšovala, ale netušila co se děje. Pomáhala, jak to šlo a měla o mě strach, protože jsem začala říkat, že se bojím být s malou sama doma, že se o ní nezvládnu postarat. Nechápala proč, když jsem do teď neměla problém. Pro mě bylo ale problém najednou vše. Rozdýchávala jsem každou tíseň, která byla jako porodní kontrakce, až se slila v jednu stále trvající. 

Na doporučení kamarádky, která úzkosti prožila jsem šla nejdříve cestou přírodní a díky odblokování strachu z minulosti začala aspoň trochu fungovat. Byť mi bylo nesmírně zle, toto mě první dny zachránilo. Pak jsem přes známé dostala kontakt na dvě psychoterapeutky a na Googlu první možnou psychiatrii, kde mě byli ochotni vzít do týdne. Všichni byli velmi milí a ochotni rychle pomoci. První psychoterapeutka mi hned dala nálepku úzkostné poruchy s prosbou vyplnit jí materiály s příznaky, což bylo pro mě v danou chvíli naprosto nemožné a já měla další stres, že jsem nevyléčitelně  nemocná. Ten ale hlavně z té diagnózy, ta mi zněla stále v uších a i na očích…Jak je to možné, když jsem nikdy neměla problémy? To už mi nikdy nebude líp? Znělo mi hlavou… Pak jsem ale získala kontakt na druhou, zkušenější a již také mámu a ta mi nesmírně pomohla. Nejen, že mě vzala ještě daný týden byť jej měla naprosto plný, ale místo stanovování diagnóz začala ošetřovat krizi, která v danou chvíli probíhala. Na psychoterapeuta přes pojišťovnu čekáte třeba 3 měsíce, obzvlášť v době covidu, takže vše jde z vaší kapsy. Ale nelituji toho ani minutu. Ve finále vás to vyjde levněji, váš život je totiž to nejcennější co máte… 

Další den mi bylo ještě hůř, neměla jsem chuť žít, nic nemělo smysl a já měla pocit, že nemůže být líp. 

Večer vygradoval když jsem snědla spoustu tablet hořčíku na uvolnění a podráždila si žaludek. Bylo mi zle od žaludku i na duši, máma mě krmila něčím k jídlu (hubla jsem a hodně) a my se s manželem rozhodli jet na krizové centrum do Bohunic. 

Tam jsem byla, dle slov doktora, na hranici mezi hospitalizaci a tím jít domů. Já si nedokázala představit být bez malé a rodiny a rozhodla se jet domů. Byť jsem si už svou smrt dokázala jasně představit, což byl velmi tenký led. Doporučil mi nebýt sama a začít brát lehká antidepresiva. To mi potvrdila i psychiatrička, ke které jsem následující den jela. 

Můj stav mezitím vygradoval tak, že jsem se bála dojít sama od auta do ordinace, vzdálené 50metru. Když jsem musela počkat na chodbě 15minut než skončí pacient přede mnou, měla jsem totální paniku. Ale stále jsem se dokázala ovládnout a vydržet. Lékařka mě pak velmi mile uklidňovala, že stav přejde, že jde o poporodní depresi. Doporučila mi antidepresiva a já souhlasila.

Další stres – naučit na lahvičku. Šlo to naštěstí rychle, protože prostě nebylo zbytí a nakonec se naučila pít. 

Pomalu ale jistě se mi stav zlepšoval. Museli jsme trochu navýšit dávku antidepresiv, ale po 2 měsících, kdy jsem se budila s tísnivými pocity a užívala si byť jen hodinu, kdy mi bylo dobře se najednou začalo dělat dobře tak často, že jsem začala zapomínat, jaký byl pocit v depresi. Dokonce ani propad v době PMS nepřišel. Najednou jsem vše zvládla jako dřív a vše mě zase začalo bavit. 

Jak mi moje psychoterapeuta pěkně říkala: Bude líp, jen musíte vydržet. Vy to zvládnete. Musíte získat pozitivní zkušenost.

A já ji získala. Velmi si to i přes Covid dobu s maličkou užívám a už si neumím vybavit ten špatný pocit, který mi deprese přinesla.

Terapeutka mi zároveň radila, ať si zapíšu, co mi pomáhá to vydržet, když je mi nejhůř. A já to udělala :

1. Rodina, která pomáhala ve dne i v noci už jen tím, že mi byla na blízku a připravena mě kdykoli obejmout a pomoci

2. Psát si denní plán, co mám vše udělat, aby se mi tolik nevtíraly špatné myšlenky 

3. Psát si komu jsem pomohla a nač se v budoucnu až mi bude lépe těším 

4. Psát si proč a pro koho tu na světě mám být 

5. Chodit hodně ven na svižné procházky 

6. Modlení 

Celé trápení trvalo přibližně dva měsíce a já dostala ten nejkrásnější dárek k Vánocům- byla jsem z toho venku. Pro mne nekonečné dva měsíce, které mi i přesto všechno daly něco pozitivního: stmelení rodiny, vědomí, že je vždy naděje, že bude lépe a že už umím pomoct i sama sobě.

ČTĚTE DALŠÍ PŘÍBĚHY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020