Upozornění: Následující text se věnuje úmrtí dětí, sebevražednému jednání a závažným psychickým obtížím v mateřství. Pokud jsou pro vás tato témata v tuto chvíli příliš citlivá, zvažte, zda článek číst.

Případ Lindsay Clancy, americké matky tří dětí, která v roce 2023 usmrtila své děti a následně se pokusila o sebevraždu, v těchto dnech plní celosvětová média. Soud se zabývá mimo jiné otázkou jejího psychického stavu v době tragédie – obhajoba tvrdí, že trpěla závažným duševním onemocněním, konkrétně poporodní psychózou, zatímco obžaloba její psychický stav a jeho vliv na její jednání zpochybňuje.

Nechceme tento případ soudit. Můžeme ho ale využít jako příležitost znovu otevřít téma psychického zdraví žen po porodu, včetně jeho závažnějších podob, o kterých se stále nemluví snadno. Psychické obtíže nejsou slabostí ani selháním ženy, ale zdravotním problémem, který může být závažný a v krajním případě i ohrožovat život.

Kdy už nejde jen o náročné mateřství?

Mateřství je náročné. Patří k němu nedostatek spánku, ztráta denního rytmu, neustálá pohotovost v péči o miminko, hormonální i fyzické změny, obrovská zodpovědnost, tlak na to všechno zvládnout, neustále se rozhodovat… To vše k mateřství prostě patří. A to vše zároveň ovlivňuje psychiku žen.

V Úsměvu mámy toto slýcháme denně. Proto se někdy psychické potíže matek snadno vysvětlí slovy: „To je prostě mateřství, to k tomu patří.“

Problém nastává ve chvíli, kdy větou „to k mateřství patří“ začneme vysvětlovat i potíže, které už přesahují běžnou únavu a zátěž. Deprese, úzkostné poruchy nebo závažné vyčerpání si zaslouží pozornost a pomoc, ne další požadavek na to, aby žena ještě chvíli vydržela.

Tyto obtíže mají různý průběh a mohou se u každé ženy projevovat jinak. Některé příznaky mohou být zpočátku nenápadné nebo snadno zaměnitelné za běžnou únavu spojenou s péčí o dítě. O to důležitější je všímat si toho, jak dlouho potíže trvají, jak jsou intenzivní a nakolik zasahují do každodenního fungování ženy.

Poporodní psychóza je oproti tomu vzácný a akutní stav, při kterém žena ztrácí kontakt s realitou a mohou se objevit například bludy nebo halucinace. Může se rozvinout velmi rychle a vyžaduje bezodkladnou odbornou pomoc. Není jednoduše „těžší verzí“ poporodní deprese nebo úzkosti.

Co je ale potřeba zdůraznit?

Vzácné neznamená nedůležité a časté neznamená normální.

Proč právě případ Lindsay tolik rezonuje?

Protože otevírá téma, o kterém se stále nemluví snadno – jak závažné mohou psychické obtíže v období po porodu být a jak důležité je, aby žena měla dostupnou a správně nastavenou pomoc.

U Lindsay byly před tragédií popsány závažné psychické obtíže – deprese, úzkosti, problémy se spánkem i sebevražedné myšlenky.

Zda v době činu prožívala také psychózu, je jednou z klíčových otázek současného soudního řízení. Znalci obhajoby a obžaloby se v jejím hodnocení zásadně rozcházejí. Jejich rozdílné závěry ukazují, jak složité může být zpětně posoudit, co přesně se v psychice člověka odehrávalo a jak jeho příznaky vyhodnotit.

Právě tady je důležité zastavit se.

Nemusíme čekat na extrémní situaci, abychom psychické potíže začali brát vážně.

A nemusíme čekat na psychózu, abychom mohli říct, že stav je vážný. I deprese nebo pvelké vyčerpání může přinášet velmi temné a extrémní myšlenky. Nicméně většina žen, které mají po porodu depresi nebo úzkost, se do podobné situace nikdy nedostane. Naprostá většina sobě ani svému dítěti neublíží. Lindsay sama opakovaně vyhledávala pomoc a byla v péči odborníků. Dnes se u soudu diskutuje také o tom, jak byl její psychický stav v různých okamžicích hodnocen.

Případ Lindsay Clancy ukazuje, jak obtížné může být některé příznaky psychických obtíží rozpoznat a správně vyhodnotit, zvlášť pokud se překrývají s projevy, jako jsou únava nebo nespavost. Proto potřebujeme systém, který se na duševní zdraví žen aktivně ptá, umí varovné signály rozpoznat a dokáže včas propojit ženu s odpovídající pomocí.

A právě tady vidíme prostor pro prevenci:

Nečekat, až žena ztratí schopnost sama rozpoznat, že potřebuje pomoc. Umět se ptát. Umět naslouchat. Umět propojit informace. A umět reagovat dříve, než se z psychické obtíže stane akutní krize.

Především – nestrašme maminky

Příběh Lindsay Clancy může být pro ženy velmi zneklidňující. Některé z popisovaných potíží zažívá mnoho žen, které tak mohou snadno nabýt dojmu, že prožívají totéž, a začít se bát samy sebe. Právě k tomu mohou vést rychlé zkratky, zobecnění a unáhlené závěry.

Případ Lindsay Clancy není obrazem běžné zkušenosti ženy s poporodní depresí nebo úzkostí. Je extrémní. Žena, která po porodu pláče, prožívá úzkosti nebo ji děsí vlastní vtíravé myšlenky, by se proto neměla obávat, že prožívá totéž.

Má smysl, aby si z něj odnesla něco jiného:

Když mi není dobře, nemusím čekat, až bude hůř.

Nemusím být „dost nemocná“.

Nemohu si za své potíže sama.

Nemusím je zvládnout bez pomoci.

Psychické obtíže v mateřství nejsou rozmar, pohodlnost ani výkřik ženy, která „nic nevydrží“.

Jsou zdravotním problémem. A stejně jako u jiných zdravotních problémů platí, že čím dříve je rozpoznáme a začneme řešit, tím lépe.

Možná bychom si měli všichni klást otázku:

Co může každý z nás udělat, aby žádná žena nemusela se svými psychickými obtížemi zůstávat sama?

Všímejme si. Ptejme se. Naslouchejme. Nabízejme pomoc.

Váš Úsměv mámy, z. s.