Rubrika: Příběhy

Jedná se o skutečné příběhy žen.
Upozornění: Intenzita a doba trvání obtíží je velmi individuální. Často však obtíže odezní v krátkém časovém úseku.

[Květnový příběh 26] V noci jsem nespala, koukala do tmy a čekala, kdy se syn probudí

Na úvod musím napsat, že jsem se před těhotenstvím cca dva roky léčila na chronické deprese a poslední rok se přidala úzkostná porucha. Kvůli těhotenství jsem léky vysadila, po psychické stránce jsem se cítila poměrně dobře. Nechodila jsem do práce, sice jsem blila jako amina až do šestého měsíce, ale těšila jsem se na miminko a ty hrůzné úzkosti, které mě sužovaly po celý rok, se nevrátily. Což bylo s podivem, jelikož jsem si v průběhu těhotenství zažila několik dosti stresových situací, ale to je jiný příběh.

Číst celý příběh

[Květnový příběh 25] Začala jsem odmítat dceru, pořád jsem brečela, nejedla a za týden jsem zhubla 20 kilo

Dlouho jsem toužila po miminku a po tom, že se stanu mámou. Po třech letech snažení a spousty nepovedených umělých oplodnění, jsem se tohoto snu vzdala a vyrovnala jsem se s tím velmi dobře. S manželem jsme začali plánovat cestu do Asie, když jsem najednou po Vánocích měla zpoždění a udělala jsem si těhotenský test. A co tam nebylo, dvě čárky. Byli jsme nejšťastnější na světě.

Číst celý příběh

[Květnový příběh 24] Bolelo to a hodně, ale nyní už zůstala jen vzpomínka

Čas zahojí všechny šrámy na duši a jen čas vám, maminky, pomůže, nebojte se, bude lépe.

Nyní mohu zpětně hodnotit, protože už jsou tomu 4 roky, co mě psychika pořádně potrápila, a namísto radosti z miminka jsem byla ubrečený uzlíček nervů. Syn má nyní 4 roky a všechnu tu bolest mi několikanásobně vynahrazuje. Dokonce i když tehdy pro mě byla ta myšlenka naprosto nepředstavitelná, má synek sestřičku, už dokonce dvouletou ☺ Strach má velké oči, nakonec jsme vše zvládli a já jsem šťastná máma 2 dětí. Občas trochu (hodně) unavená a samozřejmě také řešíme jiné než miminkovské problémy, ale to je už jiný příběh a hlavně běžná rutina všech rodičů malých dětí. Jak to ale bylo, když jsem se stala mámou?

Číst celý příběh

[Květnový příběh 23] Cítila jsem až nenávist ke kamarádkám, které těhotenstvím celé zářily

Chtěla bych s vámi sdílet můj příběh těhotenských depresí. Zalovím pro to v hlubokých vodách detailů, protože je to již 5 let zpátky a jak známo, paměť umí vytěsňovat. Nuže. Byla jsem poprvé těhotná, miminko bylo plánované, chtěné a moc jsme se na celé období těšili. Zajímal mě celý průběh i profesně, protože jsem byla v závěru několika let, co jsem se jako hobby zajímala o porody a končila jsem kurz na porodní dulu. V životě jsem žádné psychické problémy do té doby nezakusila, a tak mě překvapilo, co se mi to v tom “šťastném období ženy” začíná dít.

Číst celý příběh

[Květnový příběh 22] Vnímala jsem, jak mi dýchá pokožka, nepopsatelné extatické stavy

Měla jsem skvělé zázemí, byla jsem šťastně zasnoubená  a všichni jsme se na plánované první miminko těšili.  To jenom na úvod, abyste věděli, že to může potkat opravdu každou z nás.  Měla jsem vše naplánované, jak skvěle zvládnu  porod, koupila si aniball s plánem poctivě trénovat a dlouhé kojení byla priorita. JENŽE…

Číst celý příběh

[Květnový příběh 20] Cítila jsem se zoufalá, unavená a hlavně NESCHOPNÁ, že to sama nezvládám

Moje těhotenství se zvrtlo ve 24. týdnu, kdy miminku zjistili vrozenou vadu s nutností operace po narození a riziko předčasného porodu. Od té doby jsem 10 týdnu ležela a strachovala se, co bude a zda bude malá zdravá. Po porodu ve 34+4 tt malou úspěšné operovali a po necelých třech týdnech jsme s velkou slávou jeli domu s tím, že teď už máme to nejhorší za sebou. A jak jsem se mýlila!

Číst celý příběh

[Květnový příběh 19] Co když miminko vyhodím z okna? Co když ho píchnu nožem, nůžkami, vidličkou?

Na moje vysněné miminko jsem si počkala celých dlouhých pět let. Za tu dobu jsem stihla absolvovat 6× IVF (umělé oplodnění) a pár inseminací. Bohužel, nic nevedlo k mému vysněnému cíli – mít miminko. Tak jsem vsadila ještě na vyšší kartu a vyměnila jsem partnera a s ním jsem hned po půl roce vztahu otěhotněla. Byla jsem neskutečně šťastná….

Číst celý příběh

[Květnový příběh 17] Radost, láska ani pocit štěstí nepřicházel.

Těhotenství bylo plánované, vše bez komplikací, do poslední chvíle jsem pracovala jako zdravotní sestra na těžkém oddělení. Měla jsem obavy z porodu, ale ne nic hrozného. Před porodem mi bylo oznámeno, že musím na plánovaný SC. To mě také nijak nerozhodilo, právě naopak, byla jsem ráda, že „vím“ do čeho jdu. Vše začalo v porodnici. Po operaci přišly silné bolesti. Když mi přinesli mé dítě, začala jsem plakat štěstím, že vše máme za sebou.

Číst celý příběh
Theme: Overlay by Kaira Úsměv mámy 2020