Chtěla bych se podělit o svůj příběh se ženami, které si prošly nebo právě procházejí psychickými problémy po porodu, a také se ženami, které se k mateřství teprve chystají a těchto problémů se obávají.

Moje těhotenství se zvrtlo ve 24. týdnu, kdy miminku zjistili vrozenou vadu s nutností operace po narození a riziko předčasného porodu. Od té doby jsem 10 týdnu ležela a strachovala se, co bude a zda bude malá zdravá. Po porodu ve 34+4 tt malou úspěšné operovali a po necelých třech týdnech jsme s velkou slávou jeli domu s tím, že teď už máme to nejhorší za sebou. A jak jsem se mýlila!

Na moje vysněné miminko jsem si počkala celých dlouhých pět let. Za tu dobu jsem stihla absolvovat 6× IVF (umělé oplodnění) a pár inseminací. Bohužel, nic nevedlo k mému vysněnému cíli – mít miminko. Tak jsem vsadila ještě na vyšší kartu a vyměnila jsem partnera a s ním jsem hned po půl roce vztahu otěhotněla. Byla jsem neskutečně šťastná….

Ani přesně nevím, kdy to začalo. Přicházelo to postupně. Když byl malýmu asi rok, uvědomila jsem si, že se mnou asi není něco v pořádku. Furt jsem se jen bála, snad úplně všeho, i když jedný konkrétní věci úplně nejvíc.

Těhotenství bylo plánované, vše bez komplikací, do poslední chvíle jsem pracovala jako zdravotní sestra na těžkém oddělení. Měla jsem obavy z porodu, ale ne nic hrozného. Před porodem mi bylo oznámeno, že musím na plánovaný SC. To mě také nijak nerozhodilo, právě naopak, byla jsem ráda, že „vím“ do čeho jdu. Vše začalo v porodnici. Po operaci přišly silné bolesti. Když mi přinesli mé dítě, začala jsem plakat štěstím, že vše máme za sebou.

Vše začalo v srpnu 2017, když jsem otěhotněla. Těhotenství bylo plánované, jen mě trochu zaskočila rychlost, s jakou se to podařilo. První 4 měsíce probíhaly bez komplikací, i když mě na samém začátku vyděsil gynekolog, že by se mohlo jednat o mimoděložní těhotenství. Naštěstí se nakonec nepotvrdilo, ale těch 14 dní, než jsem uviděla na UZ tlouct srdíčko, bylo nekonečných. Poté už bylo všechno v pořádku.

Vaříme snídani, děti křičí (o něco se perou), omylem vylitá voda, jídlo všude pod stolem (klasika), odbíhají, křičí (radostí), uklízím, slyším smích. Starší pomohl vysvléknout mladší, ta se vyčůrá do postele, řvu na ně, bouchám polštáři. JÁ, já? Taková jemná, tichá osoba, která dříve nezvýšila hlas. Ta, která byla nejlepší máma na světě, dokud měla jen jedno dítě a neměla tak obrovský spánkový deficit. Ta, která sama křik nesnáší, ta která je oba chápe, ví, že jen blbnou, že křik je k ničemu, že je poškozuje … ale nejde to zastavit …

Skupinu Poporodní deprese aneb těžkosti v mateřství, o kterých se nemluví jsem založila na základě své zkušenosti… Nejlíp se totiž do člověka vcítíte, když si tu věc sám prožijete…
No kde začít…. Narodila jsem se v Ostravě, měla jsem krásné dětství, vystudovala jsem zdrávku, šla na výšku, na tu se vykašlala, jelikož jsem potkala dokonalého muže, se kterým jsem dodnes. Začala jsem pracovat, roky letěly, my cestovali, užívali si a po sedmi letech vztahu si řekli, že se vezmeme a založíme rodinu. Bohužel teda jsem otěhotněla trošku dřív, než jsem čekala.. 😀

Už v těhotenství jsem se bála, aby mě po porodu nezradila psychika. Manžela jsem se několikrát ptala, co budeme dělat, pokud budu mít poporodní depresi. Že bych to tušila…? Možná to byl šestý smysl, možná jen obyčejná znalost sebe samé a toho, že jsem úzkostnější povahy. A také toho, že to celé přišlo nějak rychle. Teda na mě…