Martínek byl velmi chtěné a očekávané miminko. Po inseminaci se konečně zadařilo a já otěhotněla. Nechtěla jsem dál učit a zůstala doma na rizikovém těhotenství. Ve škole mě trápila hrozně problematická třída, kde jsem se neustále rozčilovala a nervovala, a tak jsem si řekla, že trochu klidu mi prospěje. Moje úzkostlivá povaha se sice obávala prakticky všech možných vad, těhotenské cukrovky atd., ale jinak jsem své těhotenství prožívala dobře.

Chci tímto příběhem apelovat na ty, které jsou v podobné situaci, aby se nebály svěřit (byť jen jednomu člověku), aby to nezašlo příliš daleko…

Nejsem typ člověka, který by vyhledával lékaře, ale možná, že kdybych se nebála jít si k nim pro pomoc, mohlo mi být lépe mnohem dříve…

Otěhotněla jsem na podzim roku 2017. Hned na první kontrole jsem si vyslechla verdikt „hrozící potrat“ a musela jít okamžitě na neschopenku. Ani už nevím, kolikrát jsme během těch 9 měsíců jeli vyplašení na pohotovost, protože jsem zas krvácela. Snad stokrát. S manželem jsme byli stále ve stresu a napětí. Asi v půlce těhotenství si mě pak v nemocnici nechali dva týdny pro hrozící předčasný porod. Naštěstí se vše uklidnilo a já si KONEČNĚ začala těhotenství užívat…

Porod byl peklo. Dlouhý, bolestivý, se zásahy lékařů. Na porod jsem se nějak připravovala a taky jsem věděla, že jednou skončí. Že ale pak začne teprve to opravdové peklo, o kterém se nedá říct, kdy skončí, to jsem netušila.

S poporodní depresí jsem se setkala poprvé v roce 2014, narodil se mi úžasný, plánovaný syn. Těhotenství jsem měla nekomplikované, cítila jsem se dobře. Žádné extrémní stresy jsem nezažívala. Porod proběhl spontánně, ale byl dlouhý a ztratila jsem větší množství krve. S tím byla spojená obrovská únava. Porodila jsem večer, syna si nechaly přes noc sestřičky, protože jsem byla vyčerpaná. Zpětně bych volila jinou porodnici, abych mohla být s rodinným příslušníkem na oddělení šestinedělí a nedošlo k našemu rozdělení.

Nikdy bych neřekla, že mě tahle zkušenost může potkat. Až do porodu jsem byla celkem dost vyrovnaný člověk, zvyklý pracovat i ve stresu, řešit věci za běhu a nemožné do tří dnů. Taky jsem měla mimo práci hodně koníčků, které mě naplňovaly. Říkala jsem si, co se tak může změnit. Miminko přece můžu brát mezi kamarády a na akce taky a jen trochu omezím (na chvíli) své taneční aktivity.

Jenže člověk si plánuje a může to být úplně jinak.

Naše miminko bylo plánované a i přes počáteční silné nevolnosti jsem si těhotenství užívala a cítila se báječně. Porod, ač vyvolávaný, proběhl hladce a mám na něj krásnou vzpomínku. Domů jsme z porodnice odcházely s dokrmem a doma začaly problémy s kojením…

Vždycky jsem se strašně těšila, až se stanu mámou. Od mala jsem si vycpávala břicho, jezdila s dětmi na tábory, 5 let pracovala jako chůva na plný úvazek a děti jsem zkrátka milovala. Nemohla jsem se dočkat, až jednou budu mít svoje malé miminko.