Otěhotněla jsem po svatbě, vše probíhalo v klidu, žádné potíže. Nicméně se dcera narodila o tři týdny dříve, v porodnici to probíhalo standardně. Byla jsem tak nějak smířená s tím, že to je hodně bolestivá záležitost, ale o to víc mě překvapilo, co se dělo poté – vážení, měření teploty, nateklá prsa, co všechno je v pořádku a co už není (barva stolice, teplota, počet počůraných plen atd). V nemocnici jsme strávily 6 dní kvůli vysokým hodnotám novorozenecké žloutenky – já už pak manželovi každý večer brečela do telefonu, že už chci domů…

Můj příběh se odehrál před dvěma lety, jsem tedy mámou dvouletého syna. Těhotenství jsem měla naprosto bezproblémové a pohodové, žila jsem celkem kulturně, mohla vyjít kdejaký kopec, chodila plavat, na jógu, žádné psychické potíže, ani obavy z porodu se mě netýkaly. S manželem jsme se připravovali na miminko, zařizovali věci pro něj. Představovali jsme si jaké to bude, až tu ten malý člověk bude s námi…

Když jsem byla těhotná, najednou jsem si připadala volná a šťastná. Všechny stresy z práce a okolí zmizely. Těšila jsem se na den, kdy si svoji holčičku pochovám. Pak nastal den porodu, byla jsem naprosto klidná a spokojená. Porod byl ale těžký a nakonec to vyřešily kleště. Bylo to pro mě trochu děsivé (a pro manžela ještě víc). Ale pak jsem najednou měla v náručí svoje dítě. Takový uzlíček. Jen na mně ležela a já čile konverzovala s doktorem o jeho porodních zkušenostech…

S manželkou jsme spolu přes 15 let. V době, kdy jsme plánovali rozšířit rodinu o prcka, který by našemu soužití dodal tu poslední chybějící esenci, byla manželce zjištěna zdravotní komplikace. Lékaři jí doporučili zapomenout na těhotenství, které by ji závažně ohrozilo na zdraví. Nedlouho po tom jsme si pořídili psího parťáka, který nám dítě vlastně nahrazoval…

Těhotenství probíhalo v pořádku, těšili jsme se na miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohly objevit nějaké problémy. Považuju se za vyrovnaného a veselého člověka, takže pokud by mi někdo před mou vlastní zkušeností vyprávěl o psychických problémech, které mohou v šestinedělí nastat, asi bych to brala jako zajímavou informaci, nicméně bych si řekla, že mě se to týkat nebude…

Čím svůj příběh začít? Tak asi tím, že už to bude 2 roky, co jsem prodělala poporodní depresi. Syn se mi narodil 24. 3. 2017 a já 3 měsíce po jeho narození totálně zkolabovala a skončila na psychiatrické klinice a byla hospitalizována zhruba 20 dní.

Miminko jsme s manželem moc chtěli, a když se po 4 měsících zadařilo, byli jsme štěstím bez sebe. Těhotenství bylo krásné, porod na prvorodičku hodně rychlý. Jenomže když mi malou dali poprvé na břicho, nepřišly ty známé pocity, jako jsou všude v knížkách. Byl to krásny pocit, nepopsatelný. Ale o lásku ani štěstí nešlo. Přišla mi jako cizí.

Na úvod musím napsat, že jsem se před těhotenstvím cca dva roky léčila na chronické deprese a poslední rok se přidala úzkostná porucha. Kvůli těhotenství jsem léky vysadila, po psychické stránce jsem se cítila poměrně dobře. Nechodila jsem do práce, sice jsem blila jako amina až do šestého měsíce, ale těšila jsem se na miminko a ty hrůzné úzkosti, které mě sužovaly po celý rok, se nevrátily. Což bylo s podivem, jelikož jsem si v průběhu těhotenství zažila několik dosti stresových situací, ale to je jiný příběh.

Dlouho jsem toužila po miminku a po tom, že se stanu mámou. Po třech letech snažení a spousty nepovedených umělých oplodnění, jsem se tohoto snu vzdala a vyrovnala jsem se s tím velmi dobře. S manželem jsme začali plánovat cestu do Asie, když jsem najednou po Vánocích měla zpoždění a udělala jsem si těhotenský test. A co tam nebylo, dvě čárky. Byli jsme nejšťastnější na světě.

Čas zahojí všechny šrámy na duši a jen čas vám, maminky, pomůže, nebojte se, bude lépe.

Nyní mohu zpětně hodnotit, protože už jsou tomu 4 roky, co mě psychika pořádně potrápila, a namísto radosti z miminka jsem byla ubrečený uzlíček nervů. Syn má nyní 4 roky a všechnu tu bolest mi několikanásobně vynahrazuje. Dokonce i když tehdy pro mě byla ta myšlenka naprosto nepředstavitelná, má synek sestřičku, už dokonce dvouletou ☺ Strach má velké oči, nakonec jsme vše zvládli a já jsem šťastná máma 2 dětí. Občas trochu (hodně) unavená a samozřejmě také řešíme jiné než miminkovské problémy, ale to je už jiný příběh a hlavně běžná rutina všech rodičů malých dětí. Jak to ale bylo, když jsem se stala mámou?